To skutečně byly. Znát ty dvě byla nejspíš největší blbost, kterou jsem v životě mohl udělat, ale já jim prostě nedokázal odolat. Dočtete-li do konce, možná pochopíte proč.

Aneta a Bára. Znali jsme se vlastně už dlouho. Od 10 let, možná od 12? Vážně nevím, a není to ani důležité. Chodili jsme spolu do třídy, tenkrát se mi to zdálo jako celé věky, dlouhých 6 let. Přiznávám, už když jsem je poznal, už tehdy jsem nedokázal odolat několika hříšným představám, což ovšem není nic neobvyklého. Přiznávám ale taky, že časem se tyto představy stávaly perverznějšími a perverznějšími, možná až za únosnou mez, ale to co se nakonec odehrálo daleko předčilo moje nejšílenější fantazie. A hlavně, ve svých představách jsem je nikdy neměl obě naráz.

Zvláštní je, že během těch 6 let jsme se spolu nikdy nijak víc nebavili, nepřáteleli, netrávili spolu žádnej čas. Prostě jsme si žili každej svým životem, občas si vyměnili zkoumavej pohled ve třídě, občas pár odvážných textovek nebo e-mailů, ale to bylo jen hraní jednou za pár měsíců.

Bylo léto, pátek odpoledne, přede mnou poslední dvě hodiny konverzace z němčiny a pak volnej víkend. Už ať je to za mnou. Už jsem se pomalu blížil k učebně, když mi v kapse začal vyřvávat mobil. Kouknu na displey a dojde mi, že tenhle hovor prostě musím vzít. Naznačil jsem ostatním, že do třídy dorazím jak rychle to jen půjde a zvednul telefon k uchu. Nepřítomně jsem poslouchal osobu na druhé straně a pozoroval při tom Anetu s Bárou, jak vchází provokativně ruku v ruce do třídy.

Museli byste je vidět. Vedle sebe, dvě naprosto rozdílné, ale přesto obě maximálně přitažlivé. Aneta, vysoká blondýnka s nevinným pohledem, modrýma očima a odzbrojujícím úsměvem, holka, které byste nedokázali říct „ne“ na žádnou otázku. A to zatím mluvím jen o jejím obličeji. Dvojky prsa, štíhlá postava, malej zadek a perfektní nohy dělaly z téhle holky prostě barbínu. Barbora, to byl její přesnej opak. Menší brunetka, vlasy na mikádo, ďábelský pohled jejích tmavých, skoro až černých očí, úsměv, ze kterého jsem nikdy nedokázal přečíst, co si zrovna myslí. Čtyřky prsa a pevnej zadek se dokonale hodily k téhle sexuální dračici. To jsem ale tenkrát nevěděl.

Tak, jak jsem vám je právě popsal, tam tenkrát seděly vedle sebe. Přišel jsem do třídy pozdě, zase jsem na chodbě telefonoval a nestihl ukončit včas hovor. Ještěže profesorka si zvykla mi to tolerovat. Kouknu po třídě a hledám očima volné místo, nikde už jsem žádné neobjevil. „Vypadá to, že už tady pro mě není místo, jdu domů..“, nadhodil jsem ledabyle s úměvem a tak nějak doufal, že by mi to tentokrát mohlo i projít. „Pro tebe se najde místo vždycky,“, rozesmála se profesorka, „“sedni si k mému stolu a mlč už.“. Co mi zbývalo..kyselým úsměvem jsem jí dal najevo své nadšení a zapadl za katedru..

Batoh jsem pustil vedle nohy, učebnici položil na stůl, pohodlně se opřel do polstrovaný židle a začal tak napůl poslouchat profesorku. Nevypadala vůbec špatně, tuším že jí bylo něco přes 30. Není se co divit, že koukat na ni jak chodí po třídě jsem vydržel dýl než ji poslouchat, výklad jsem přestal vnímat po pár minutách. S hlavou položenou na rukách na lavici jsem unaveným pohledem pozoroval chvilku ji, chvilku spolužačky. Najednou sjedu očima na Anetu s Bárou, seděly naproti mně a něco si s typickým dívčím chichotáním vyprávěly. Chvilku jsem na ně koukal a pak už se začal vracet pohledem zpátky na profesorku, když něco naprosto upoutalo mou pozornost. Nechtěl jsem tomu ani uvěřit, ale když jsem se kouknul znova, došlo mi to. Ty dvě neměly kalhotky, ani jedna. Seděly tam, naproti mně, s roztaženýma nohama a bez kalhotek. Úzká čárka, obě dvě. Něco mě napadlo.

„pekny kundicky..nicmene podle me ma pradlo neco do sebe..M.“..textovka odletěla na čísla obou dvou. Pět sekund čekání a Barbora už vytahovala tel. Přečetla textovku, poté pár sekund očividně jen v úžasu koukala na displey. Pak stáhla nohy k sobě, zvedla oči a zároveň s vyzývavým pohledem na mě podala tel Anetě. Zacukaly mi koutky, ale jinak jsem se jí pořád koukal do očí. Aneta se zachovala podobně. Přečetla, stáhla nohy k sobě a zůstala v tichém úžasu chvilku zírat na displey. Trvalo to pár sekund, pak obě sklopily oči a začaly si potichu cosi šeptat. Přestal jsem jim na chvilu věnovat pozornost a přenesl ji na profesorku. Odpověděl jsem, ani nevím jak, na pár jejích otázek, dokonce i v němčině. Sjedu pohledem zpátky na ty dvě a vidím jen jak Barbora dopisuje textovku a odesílá ji. Displey telefonu ležícího mi na lavici se rozsvítí a já zvědave otevírám novou zprávu. „muze byt..prehlidka pradla, dnes vecer, 22:00, nas byt..nasi nejsou doma..celej vikend..vem neco na piti..A.+B.“.

Tak to se holčičkám povedlo. Čekal jsem zajímavou odpověd, ale tohle mi vyrazilo dech. Nemusel jsem se dlouho rozhodovat, zvednu pohled, usměju se a zároveň se zvoněním oznamujícím konec hodiny vypadnu ze třídy. Hluboko v zamyšlení projdu nepřítomně školou a vypadnu ven. Z mých představ mě nevytrhne ani cesta domů, konečně zapadnu k notasu u stolu doma v pokoji a začnu si trochu urovnávat myšlenky.

Odpoledne a pak i večer běží vlastním tempem, pár hodin na icq, najednou koukám na hodinky a je po deváté. V deset mám být u Báry. Sakra. Popadnu klíče do auta, hodím na sebe bundu a vypadnu z bytu. Cestou se stavuju jenom v obchodě, po chvilce přemýšlení kupuju s úsměvem pár lahví šampaňského a jahody. Konečně jsem na místě, zaparkuju na parkovišti před Bářiným bytem. Seberu jahody a víno a dojdu ke dveřím. Zazvoním, prohodíme pár slov a otevírají mi bzučákem dveře. Vyběhnu po schodech nahoru k jejich bytu a chci zaklepat. Dveře jsou ale otevřený, tak prostě vejdu dovnitř, bundu hodím na gauč v předsíni a procházím dál do pokoje.

Pohled, který se mi naskytl když jsem tam vešel naprosto překonal moje nejšílenější představy..to be continued