Mám už pořádný hlad. Milan mi slíbil, že půjdeme na dobrou večeři, takže jsem od oběda vůbec nic nejedla. Teď už bych si dala i hřebíky. Jenže stůl je jen pro dvě osoby.
Na kuchyňské lince stojí nádoby s hotovým jídlem. Ještě je horké, jakoby je někdo právě doručil z nejbližší restaurace. Milan?
Nedočkavě si strčím do úst pár hranolků, ale drhnou mi v hrdle. Nemohu polknout. Nosíme na stůl. Bety obsluhuje inženýrku, já Milana. Všichni se tváří, že všechno je úplně normální. Milan vede tlumeným hlasem s inženýrkou lehkou konverzaci. Jakobych tu vůbec nebyla. Jakobych byla vzduch. A večeře voní.

Bety přinese z kuchyně vychlazené šampaňské. Milan otevře láhev. Usměje se na inženýrku. Naplní dva pohárky. Když si připíjejí, překříží ruce a ztvrzují tykání. My dvě stojíme vedle jako číšnice v interhotelu.
Stále nemohu uvěřit tomu, co se tady odehrává. Nebýt toho, že mi žaludkem citelně kroutí hlad, myslela bych si, že jsem jen v nějakém bláznivém snu, ze kterého brzy procitnu. Vážně nechápu, proč už jsem dávno neodešla.
Inženýrka na chvilku odvrátí hlavu od Milana. Podívá se na Bety a libý úsměv, který před tím patřil Milanovi, se jí vytratí ze rtů. Neřekne nic, jen pánovitě kývne hlavou. Bety však tomu němému rozkazu rozumí. Žasnu. Má ji pěkně vycvičenou… ,Ale vždyť já stojím s Bety v jedné řadě!‘
Bety odběhne a přinese dvě velké sklenice na limonádu. Rozlije do nich zbytek šampaňského. Potom jednu sklenici zvedne a přistrčí ji k mým ústům. „Nemůžu!“ vyděsím se.

„To už jsme jednou slyšeli,“ poznamená inženýrka otráveně.
Bety dál drží pohár u mých rtů. Instinktivně uhýbám, ale ona posunuje sklenici stále za mnou. Umím si představit, co by taková dávka studeného šampusu na lačno se mnou udělala. „Nemůžu,“ mumlám skrz sevřené zuby. Bety nedbá. Nakloní pohár. Chladné víno mi stéká po bradě dolů do výstřihu. Ustupuji zády k Milanovi. Chytí mě za ruce a spojí mi je za zády. Není kam dál ustoupit.

Víno je sladké, dobré, ale je ho moc. Přiložím druhou sklenici Bety k ústům. Pije do dna. A opět stojíme jako dvě číšnice. Milan a inženýrka si nás nevšímají. Vychutnávají si jídlo pomalu. Pak přeci jenom zaznamenám, že o mě inženýrka občas zavadí pohledem. Pobaveně se usmívá.
Obraz před očima se mi rozostřuje. Víno začíná působit.

Složí příbory a odhodí použité ubrousky do prázdných talířů. Pro mě a pro Bety zbude jen špinavé nádobí. Sklízíme se stolu. V lednici čekají ještě dva zmrzlinové poháry. Neseme je do pokoje. Bože, mám na něj takovou chuť! Zrovna tenhle miluji - s višňovým likérem, čokoládou a šlehačkou!
Inženýrka zaboří lžičku do vanilkové zmrzliny, nabere ještě šlehačku a s labužnickým výrazem ji pomalu vkládá do úst. Provokativně se na mě dívá. Dělá to schválně…kráva! Tisknu zuby a polykám sliny. Milan poodstrčí židli od stolu, vezme pohár do ruky a pohodlně si natáhne nohy. V tom inženýrka zatleská.
„A následuje kulturní vložka! K sladkému sladké,“ ušklíbne se. „Teď nám děvčata předvedou, jak se mají rády.“

Zrudnu. Bety mě chytí za ruku a jako ovci odvádí k pohovce. Jsem omámená vínem i vtíravou těžkou vůní. Smysly zjitřené. Ze všech sil se snažím udržet si aspoň špetku jasného vědomí. Vrhnu zoufalý pohled směrem k Milanovi. Stále doufám, že zasáhne. Milan si přeloží nohu přes nohu. I jemu zmrzlina viditelně chutná. Konečně pochopím, že neudělá nic. Naopak. Bude se dívat. K sladkému sladké.
Bety mi začíná rozepínat šaty. Moje tělo na její doteky reaguje…
Panebože, to ne!
Já přeci přišla kvůli Milanovi a ne, aby mě ohmatávala nějaká káča!

Konec, odcházím.

Tmavé dveře s číslem 524 se za mnou zabouchnou. Stojím sama na chodbě. V první chvíli se mi uleví. Pryč odsud! Běžím k výtahu. Teprve ve skleněné kabině začínám přemýšlet. Nemám doklady ani peníze. Jsem oblečená jako štětka a navíc opilá. V přízemí vystoupím už dokonale zchlazená. Takhle nemůžu ven! Ale co si počnu? Zpátky nahoru? Ne! V žádném případě!
Hlavní schodiště proti domovním dveřím pokračuje do suterénu. Přidržím se zábradlí a opatrně scházím dolů. Mám příliš vysoké podpatky a vratkou rovnováhu. Usadím se na posledním schodě. ,Ach Sluníčko, co mi to děláš?‘
Choulím se, brečím.

Je mi jasné, že tady také nemohu zůstat. Nemám jinou možnost, než se vrátit. A, kromě toho, já přeci chci být tam, kde je on! Už je mi všechno jedno. Odhodlávám se k návratu. Dlouho. Jsem omámená a vyčerpaná.
Usínám…

[Milan]
„Utečie!“ poviem smerom k inžinierke. „Ja som predsa prišiel kvôli nej!“
„Neuteče,“ konštatuje s úplným kľudom. „A ty vypadni! Běž se rozcvičit,“ prehodí smerom k Bety. Plavovlasé dievča, ktoré som doteraz poznal ako inžinierkinu kolegyňu, čo mi občas nosila kávu, okamžite zmizne.
Júlia sa usmeje. „Nemůže ven, vchodové dveře neotevře bez klíče. Chvilku ji nech. Buď přijde sama, nebo…“

Nedá mi to a predsa sa vydám Andreu hľadať. Chodba je prázdna, vestibul v prízemí tiež. Začnem sa trocha báť. Kam len mohla zmiznúť? A potom si ju všimnem. Je dole na schodišti do pivnice. Červená hromádka nešťastia.

Zbieham smerom k nej. Predstiera, že nepočuje. Nie, nepredstiera, ona... spí! Bože dobrý! Skoro vypadávam z role, mám chuť ju vziať do náručia a začať chlácholiť. Lenže tým by som všetko pokazil, pripomeniem si. Veď ona to predsa chce. Hra pokračuje. Ona utiekla a to jej nesmie prejsť len tak. Musí, si zapamätať, že také veci robiť nemá.

Tlesknem do dlaní. Strhne sa a vyvalí oči lemované rozmazanými šminkami. Chvíľku pozerá ako čerstvo vyoraná myš, potom sa trocha vspamätá.
„Milane, prosím, pojďme pryč!“ zafňuká.
Podám jej bielu magnetickú kartu.
„Chcela si ísť? Tak bež!“

„Ale...“ vykoktá, „takhle přeci nikam nemůžu! Milane, prosím tě...!“
„Bež!“ preruším ju ostro. „A za 30 minút ťa čakáme hore! Presne! Choď!“
Pochopí, že to myslím vážne. Vydesene vybehne do schodov a zápasí s vchodovým zámkom. Potom sa dvere za ňou zabuchnú.
Vráti sa?
Vráti.
A bude úplne namäkko...

[Rozprávač]
Peter D. člen hackerskej skupiny Dark Night, toho času na dovolenke v slnečnom Chorvátsku, práve svojej mladej hnedovlasej priateľke kúpil coca colu a sebe zaplatil hodinu prístupu na Internet. Kaviareň bola poloprázdna. Monika jeho priateľka počítačom vôbec nerozumela a tak mu nikto zvedavý nečumel na monitor.

Na serveri, ktorý bol už pod kontrolou skupiny dlhší čas, otvoril zdanlivo nenápadnú web stránku propagujúcu spodné prádlo. Do malého políčka zadal desaťmiestny prístupový kód.

„Login sucessfull. Welcome at home Flash!“ napísal server. Flash bola Petrova prezývka.
Listoval dlhým zoznamom serverov, ktorý sa za posledný týždeň dostali pod kontrolu skupiny a spokojne sa usmieval. Nová verzia internetového červa bola naozaj vynikajúca. Neskutočný prielom.
Keď v zozname narazil na server dekanátu svojej univerzity, tlmene škodoradostne vykríkol. Monika prekvapene vzhliadla od svojej koly a nervózne sa spýtala: „ešte to bude dlho trvať?“

Tupá ale sexi, pomyslel si Peter a pozrel Monike do veľkého výstrihu bielej letnej blúzky. Nič to, do konca týždňa to s ňou nejako vydržím.
„Už len chvíľočku,“ ospravedlňoval sa.
O pár minút sa na hlavnej stránke univerzity skvelo niekoľko vtipných preklepov a naspodku emailovú adresu administrátora nahradil odkaz na web stránku www.dark-night.com.

[Milan]
Vchádzam do bytu. Dvere do bočnej izby sú otvorené a zvnútra počuť akýsi hluk. Vojdem a vypleštím oči. Miestnosť je zariadená ako malé fitnes centrum. Bety je úplne nahá a evidentne z posledných síl šliape na striebornom stacionárnom bicykli.
Júlia stojí pri nej a niečo nastavuje na ovládači obtiažnosti.
„Dnes to nestojí za nic! Ještě jsi neujela ani deset kilometrů a už tu funíš jako želva!“ povie pohŕdavo smerom k spotenej Bety.

„Nechceš ji trochu popohnat, Milane?“ usmeje sa a pleskne ju po chrbte.
Odmietnem a stále mierne v šoku sadám do ponúknutého kresla. Z malých pevných pŕs, natriasajúcich sa na Betynej hrudi, nedokážem odvrátiť zrak.
„Už nemůžu,“ zakvíli Bety, zastaví a takmer bezvládne sa zosunie na zem.
„Pojď sem!“ zavelí prísne Júlia. „Nemáš chuť na malou předehru Milane? Má velmi šikovný jazyk. Vím to z vlastní zkušenosti...“

Duchom neprítomne pokrútim hlavou. „Počkám si na Andreu...“
„Nevíč o co přicházíš. Že, Betulinko?“
„Máš tu prístup na Internet?“ vypálim nečakane.
„Cože?“ pozrie na mňa, akoby som práve spadol z Mesiaca.
„Prepáč, profesionálna deformácia. Niečo ma napadlo. Musím si to skontrolovať.“

Obrazovka terminálu bliká. Podozrenie sa mi potvrdilo.
„Keď sme prišli prvý krát, nastavovali sme spolu filtre na serveri firewallu – brány do Internetu. Pamätáš sa?“
„Ano. Samozřejmě,“ povie Júlia nechápavo.
„Kto všetko vie administrátorské heslo k serveru?“
„Jenom já. Tím jsem si úplně jistá!“

[Andrea]
Náhle se ocitám na druhé straně dveří. Ubrečená, opilá, páchnoucí potem a rozlitým vínem, oblečená v provokativních šatech. Zkrátka úplně na dně.
Starý dům stojí uprostřed rušné pěší zóny. Je dusný letní podvečer, něco mezi osmou a devátou hodinou. Stolky před restaurací naproti jsou plně obsazené. Uvědomuji si, že jsem vzbudila pozornost. Několik párů očí zírá, jako bych byla E.T., který právě vystoupil z mateřské lodi. Plížím se podél zdi a toužím být neviditelná. Ale je stále bílý den a můj zjev tu musí působit jako pěst na oko. Stud a strach mě ochromuje. Snažím se nevidět a neslyšet. Obejdu blok a vrátím se.
,Za 30 minút ťa čakáme.‘

Třicet minut. Jak poznám, že uběhlo třicet minut? Nemám hodinky! Zvednu hlavu k městským střechám. Hledám věž s hodinami. Je tu! ... Ale hodiny stojí. Dvanáct deset určitě nebude.
Už je mi všechno jedno. Někam klopýtám, točí se mi hlava. Vybírám postranní uličky, úzké schůdky mě zavedou k řece. S úlevou si sedám na lavičku. Na nábřeží je příjemně, od vody vane chladný vzduch.
,Co je to za divnou hru? Proč mě tak trápí?‘
Nemám pojem o čase. Sedím a čekám. Chci být s Milanem. Kvůli tomu jsem přeci přišla na schůzku. Chci zpátky k němu!
Nějaký muž prošel už dvakrát kolem. Ignoruji ho, nedívám se. Utkvěly mi pouze světle šedé kalhoty. Teď se vrací potřetí. Začínám mít trochu strach. Po řece projíždí parník, vlnobití v brázdě za ním naráží na kamenné břehy. Muž si náhle přisedá ke mně na lavičku. „Kolik?“

„Nemám hodinky,“ odpovím a chystám se vstát. Chytí mě za zápěstí. Pevně. „Kolik za orál, ty huso!“ Zkamením hrůzou. Zírám do tváře neurčitého věku s vodnatě bledýma očima. Vyskočím z lavičky, škubu rukou. „Já nejsem...!! Pusťte mě! Co si to...?!“ Podaří se mi vytrhnout. Utíkám. Ohlížím se, jestli se nerozběhl za mnou. Ne. Prohodil jen pár sprostých nadávek. Nohy na krkolomných podpatcích se mi zvrkávají, přesto běžím jako splašená.
Když dorazím k domu, cítím se hůř než rohožka u dveří. Zasunu magnetickou kartu a vcházím. Skleněnou kukaní výtahu vyjedu jako ve snách. A stojím přede dveřmi s číslem 524. Srdce v krku, slzy na krajíčku. Klepu.
„Jsi si jistá, že chceš jít dál?“ ptá se inženýrka úlisně. „Jo,“ špitnu. Zabouchne za mnou. Znovu mě ovane vtíravý, mámivý dým vonných tyčinek. Inženýrka mi podává igelitovou tašku s logem známého drahého obchodu. „Sem si slož šaty. Už je nebudeš potřebovat. A uprav si ty oční stíny! Snad jsi nám neplakala?“ ušklíbne se a stroze dodá: „Pak přijď za námi. Už se těšíme.“

Odchází a já zůstávám stát s igelitkou v ruce. Odkládám ji na zem a začínám se pomalu svlékat. Apaticky, odevzdaně. S hořkostí si uvědomuji, že tady se cítím bezpečněji než venku ,na svobodě‘. Pečlivě srovnám šaty a vložím je do plastikového sáčku, jakobych byla nějaký naprogramovaný stroj. Zouvám si střevíce. Stoupám na bosá chodidla a cítím velkou úlevu. Automaticky se přesvědčím, jestli na sobě nemám ještě něco navíc. Váhám nad čelenkou, ale nakonec se ji neodvážím sundat.
,A uprav si ty oční stíny!‘
Otevřu tmavé dveře se starožitnou mosaznou klikou. Předpokládala jsem správně. Za nimi je prostorná, luxusně zařízená koupelna. Přistoupím k umyvadlu. Ze zrcadla nad ním na mě hledí cizí tvář. To jsem já? Do ostatních velkých zrcadel, kterými je koupelna skoro obložena, se raději nedívám. Na mramorovém soklíku najdu všechno, co potřebuji. Odlíčím se a znovu nanesu stíny a řasenku. Klepou se mi ruce. Toužebně hledím na roztodivné lahvičky s parfémy a dezodoranty. Povzdechnu. To by poznala...

Rychle aspoň otočím kohoutkem, dlaní si chrstnu vodu do podpaží a opláchnu hruď ulepenou od šampusu.
Vcházím do pokoje. Jsem docela nahá, tváře mi žhnou studem. V šeru se třepotají plamínky svící a nad nimi se vznáší vonný opar. Je ticho. Tři páry zvědavých očí se přisají na mou siluetu.
Bety klečí na koberci. Je také nahá. Udýchaná a zpocená. Zatrne mi. Co se tu dělo? Inženýrka sedí s Milanem na pohovce. Letmo se dotýkají koleny. „Tak se ukaž, ty káčo! Ukaž, čím tě příroda obdařila. Ruce za záda, vystrč prsa!“ Hlas je studený, přísný, zlý. Madam.

Jakobych najednou byla někdo jiný. Poslušně plním její příkazy. Spojím dlaně za zády a cítím, že se mi třesou ruce. Hruď se vypne, bradavky trčí dopředu. Všichni si mě prohlížejí jako nějakého unikátního živočicha v ZOO. Přeji si být neviditelná! Milan a inženýrka si jsou důvěrně blízko. Chce se mi skočit mezi ně, ale nehnutě stojím a cítím se nešťastná. V tom inženýrka zaječí: „A kdo ti poručil, aby ses zula? Káčo hloupá, mazej zpátky!“
Trhnu sebou a skoro se mi udělá zle. Vyběhnu do předsíně. Celá se třesu. Nevydržím to! Nevydržím! Sedám si na podlahu a poslušně obouvám boty. Chvíli sedím. Pak se zvednu a vracím se do místnosti.
Stojím bez hnutí. Bety odněkud přináší jakousi kruhovou věc. Staví ji na koberec. Je to podium o průměru asi jednoho metru, potažené bílou látkou. Ze tří částí poskládá silnou, lesklou chromovanou tyč. Upevní ji do nenápadného otvoru ve stropě a do středu pódia. Ty divné rekvizity mě znervózňují. Teď to tu vypadá jako ve strip-baru. ,Co s tím? Vždyť už jsem úplně nahá?‘ ptám se v duchu.

„Jsi zarostlá hůř než opice!“ ukazuje inženýrka na můj rozkrok. „Příště přijdeš hlaďoučká jako miminko! Jasné? Jinak ti to vlastnoručně opálím svíčkou!“ Dotkne se mě to. Ale pak se mi nechápavě mihne hlavou: ,Jaké příště?‘ Mlčím a poslušně stojím, jak mi přikázala. Ruce za zády, vypjatá hruď. Jsem rozrušená a točí se mi hlava. Bojím se, že už to dlouho nevydržím.
Přistoupí těsně ke mně. Bříškem prstu mi dráždí jednu bradavku. Jemně. Nemohu se ubránit příjemným pocitům. Zahanbuje mě to. Její dotek je dokonce velmi příjemný... „Neopovaž se pohnout rukama!“ zchladí mě. „Přišla jsi o celých patnáct minut později!“ Pokračuje v dráždění. Jsem vzrušená. Pak vezme bradavku mezi dva dlouhé nehty a mírně stiskne. Vyděšeně čekám, že mě štípne. Zatínám zuby. Přijde bolest... Ona si vychutnává můj strach. Potom odejde.

Bety mezitím přinesla kovovou židli. Vypadá jako kancelářská. Chrom a kožené sedadlo. Sedám si. Bety mě přivazuje tenkými koženými řemínky. Ruce k tyči nad hlavou, nohy potupně roztažené doširoka. Všichni mají skvělý výhled na nejintimnější části mého těla. Bety mi začíná hladit ramena. S hrůzou zjišťuji, že inženýrka má ruku v Milanově rozkroku. Chce se mi křičet, ale nevydám ani hlásku. ,Je můj! On je můj!‘ naříkám v duchu. Dech se mi zrychluje a jako fascinovaná se musím pořád dívat na její ruku a co s ní dělá. Oba se výborně baví.

Horko pulzuje tělem. V místech, kde se pokožka dotýká kožené sedačky, se vytváří vrstva kluzkého potu. Pohled na ty dva mě velmi vzrušuje. Jsem nešťastná a zoufalá. Přinutím se aspoň zavřít oči, abych to neviděla. Ale její ruku mám stejně stále před očima i pod zavřenými víčky. Tělo silně touží po laskání. Bety mě hladí, ale erotogenním zónám se pečlivě vyhýbá. Jsem v jednom ohni. Nemohu se pohnout. Citlivé partie jsou překrvené a volají po dotecích. Za chvíli začnu skučet jako nadržená fena. Po tvářích mi tečou slzy. Znovu otevřu oči a vidím před sebou inženýrku. Tentokrát doopravdy. Tvář má blízko mého obličeje.
„Nenávidíš mě?“ ptá se tiše. Mlčím. „Andrejko, dnešní noc si zapamatuješ. Změní tě. Ještě to nevíš, ale přijdeš na to. Už nikdy nebudeš, jako jsi byla. Vrátíš se. Sama. Bude to jako ten Milanův virus! Změní tě to. Sama poprosíš, abych pokračovala v tom, co jsem začala.“

Zírám do chladných, ocelově šedých a v hlavě se mi udiveně převaluje: ,Co to povídá? Sem už se dobrovolně nevrátím. Nikdy, nikdy, nikdy!‘

„Ale teď jdeme dál,“ pokračuje. „Určitě se už nemůžeš dočkat. Bety, připrav se!“
Skončila s monologem. Na krk mi věší zlatý řetízek s přívěskem, který vypadá jako malé digitální hodinky. „Tak, a teď nám děvčata předvedou, jak vypadá pravý orgasmus. Live!“ ušklíbne se zlomyslně.
Vztáhne ruku a urovná mi přívěsek mezi prsy. Dlouhé zelené nehty zanechávají na mém břiše bílé stopy, které se po chvíli barví do růžova. Směřují k pupíku a dál. Svaly v podbřišku se začnou reflexivně stahovat. Panebože, jestli se mě dotkne tam dole, vybuchnu jako gejzír!

Škrábance dorazily k ohanbí. Pobaveně se mi dívá do obličeje. Na chloupcích vydávají nehty zvláštní zvuk. Něco silnějšího než moje chabá vůle mě nutí vyrazit jim vstříc. Ale nemohu se pohnout. Můj dech se mění v tiché sténání.

Odtáhne ruku. „Show začíná. Máte na to přesně sedm minut. A žádné předstírání, Andreo! Na kontrolu tu máme elektroniku.“
Bety klečí nahá mezi mými stehny. Ruce za zády sepnuté zlatými náramky. Její tělo se leskne potem a vydává důvěrně známou ženskou vůni.

Jazyk zkušeně kmitá. Moc to chci. Potřebuji to.
Stud a ponížení svírá útroby. Snažím se, ale už vím, že to nepůjde. Bety jakoby vycítila, že mám problém, zrychlí. Z předrážděného klitorisu vystřelí vlna bolesti a zalomcuje mnou.

Křičím.