Noční tmou se mihly dva stíny. Mířily k ubytovně hlídek. Mřížované dveře se před nimi zdánlivě samy otevřely. ,,Jaká je to cela?“ zeptal se nižší stín toho vyššího. Druhý muž mu nahlásil nějaké dlouhé číslo, ale první se bez mrknutí oka sebejistě vydal do bludiště chodeb.
Za okamžik našli příslušnou celu a vtrhli dovnitř. Nepyšnili se zrovna jemnými mravy, rovnou Annu obvinili.
,,Pane, já o-opravdu nevím, o čem to mluvíte!“ pokoušela se mlžit Anna, ale její nadřízení už o všem věděli.
,,Teď vám řeknu, co musíte udělat, jinak se můžete rozloučit s touto prestižní službou. A to byste velice nerada, že, hlídko?“ zeptal se strážce, který před hodinkou kontroloval, zda si nevymýšlí, a přejel jí její identifikační kartou po tváři. ,,Jsem připravem vaši kartu okamžitě zničit. Víte, že pak nebudete znamenat vůbec nic.“ Anna vystrašeně přikývla a pak jen poslouchala rozkazy.
Pranic z toho, co jí strážce nebo generál řekli, se jí nelíbilo. Ale nemohla nic namítat. V sázce byla její budoucnost. Měli pravdu- bez svojí identifikační karty by v dnešní době neznamenala vůbec nic. Při nejbližší příležitosti by ji chytili a zavřeli do podobného zařízení pro zkrachovalce. Musela by projít všemi těmi potupnými procedurami, stála by s ostatními vězni v řadě před nastoupenými hlídkami, strážci a veliteli. Možná by se v tu chvíli našel někdo, kdo by si na ni brousil zuby. Přesně tak si brousila zuby i ona....
Když muži dokončili své pokyny a vynutili si na Anně slib, nějak se jim nechtělo odejít. Anna si všimla, jak si zálibně měří její tělo. Zasalutovala a čekala, že odejdou. Pořád jen tak stáli a hladově zírali. Natáhla se na postel pro svůj spací stejnokroj, ve kterém se bohudík veškeré obliny těla ztrácely, ale strážce byl rychlejší. Než si stihla košili obléknout, chytil ji a zkroutil jí ruce za záda. Kopala a bránila se, ale byl mnohem silnější. Anna nebyla žádná sušinka, musela mít sílu, ale strážce stál jako z kamene.
Generál se celý třásl. Vypadal odporně nadrženě. Začal svýma prackama šmejdit po Annině těle a přitom jí funěl do obličeje. ,,Jestli ceknete, hlídko,“ začal jí vyhrožovat. Anna měla nějvětší chuť na něj plivnout, měla ohromný vztek, že je tak bezmocná. Generál přikázal strážci, aby ji hodil na postel. Cestou si už rozepínal svoji kombinézu a ze spodních kalhot vytahoval něco, co vypadalo jako dávno povadlá květina.
Anna dostala strach. ,,Pa-pane, jestli to uděláte.... Všude jsou přece snímače zvuků.... a já-já budu křičet!“
,,Jen křič, ty malá neposlušná holko!“ cedil mezi zuby, zatímco z ní servával kalhotky. Anna držela vší silou nohy u sebe, až jí strážce musel dát facku. Cítila, jak jí ze rtu odkapává krev. Nevzdávala se. ,,Proboha, drž ji!“ vřískl generál. Strážce se postavil ke kraji postele, násilím jí roztáhnul nohy a tlačil jí je za hlavu.
Generál si v ruce žmoulal svého splasklého pindíka. Strážce musel odvrátit pohled, aby se svému nadřízenému nesmál. Jak s tímhle chce tu holku přefiknout? No jen počkej, dědulo, až si dovrzáš, já ti teprve ukážu, jak se to dělá!
Anna cítila, jak jí generál roztahuje rukama a jak do ní strká ten svůj poloměkký pytlík. Téměř ho v sobě necítila, přesto křičela a snažila se uvolnit ze strážcova železného sevření. Bylo jí tak trochu na zvracení. Generál párkrát přirazil a řičel u toho jako postřelený jelen. Potom v sobě Anna ucítila lepkavé mokro a upachtěný generál se odvalil k židli.
Strážce ji okamžitě chytil pod krkem a silně stiskl. Anna nemohla popadnout dech a slyšela, jak chroptí. Strážce do ní naráz vrazil svou dvakrát silnější a delší kládu. Anna ho dvakrát chabě udeřila do rukou a on jí za to začal mlátit přes žebra.
,,Už ji nechej, ona ví, co musí udělat!“ přikázal generál, když se trochu vzpamatoval, a sevření Annina krku polevilo. Strážce ji přestal nabodávat, už byl dávno od ní, ale ona stále cítila jeho přirození až v žaludku. Když se posadila, myslela, že omdlí. Ale překonala se. Musela.
Oba muži si pečlivě zapnuli zipy na svých kalhotách. Ve vzduchu byl cítit pach generálova věkem zvětralého spermatu. Řekl: ,,Víte, jak jsme se dohodli, hlídko,“ použil opět oficiálního oslovení, ,,buď splníte rozkaz, nebo přijdete o svou identitu.“ Anna přikývla. Velitelé jí zasalutovali (!) a zmizeli za dveřmi....
Bylo už po večerce, muž ležel na posteli a nemohl usnout. Přemýšlel. Najednou se za dveřmi ozvaly kroky a do místnosti vstoupila spoře oděná žena. Muž se napřímil a s úlevou vydechl. ,,Věděl jsem, že přijdeš!“
Anna neřekla ani slovo v odpověď. To muže maličko zmátlo, ale ne natolik, aby vytušil nebezpečí. Rozsvítila všechny zářivky, takže se celý strop rozzářil jejich ostrým světlem, a namířila na něj zbraň. Okamžitě si všimnul, že je plná ošklivých škrábanců a čerstvých podlitin. Předtím nebyla.
,,Co to děláš?“ zamrzl mu úsměv na rtech. ,,Já vím, že jsem tě odpoledne málem zastřelil, ale bál jsem se a.... a věděl jsem, že máš neprůstřelnou vestu! Víš, jenom jsem tě tak zkoušel. Ale já žádnou vestu nemám, přece bys mě nechtěla doopravdy....“ nedořekl. Uviděl, jak se jí po obličeji kutálejí slzy.
Přesto zněl její hlas pevně, když říkala: ,,Nebraň se a nebudu po tobě muset vystřelit.“
Anna došla k prvnímu poklopu a odsunula bezpečnostní zarážku. Pak poklop otevřela. ,,Dovnitř!“ štěkla.
Muž zbledl. ,,Co-co to povídáš? Ty-ty si ze mě jenom utahuješ, viď?“
Vzlykla. ,,Vypadám snad na to?!“ Popravdě, nevypadala. Ale muž tomu pořád nemohl uvěřit. Probudil ho až výstřel a kulka, která se zaryla do podlahy jenom pár milimetrů od jeho pravého palce. ,,Vyber si,“ řekla Anna. ,,Buď mě neposlechneš a já do tebe budu střílet, dokud pomalu nechcípneš, nebo mě poslechneš. Když budeš mít štěstí, umřeš rychle. Tak dělej!“
Poslechl ji. S očima hrůzou rozevřenýma se opřel o okraj díry a po železných šprinclích slezl dolů. Ještě než Anna zavřela poklop, stačila si všimnout, že se na jeho trenýrkách zvětšuje žlutavá mokrá skvrna. ,,Výborně,“ pomyslela si, ,,aspoň tě podle tvého pachu najdou rychleji.“ Pak víko zabouchla a zajistila zarážkou.
Zezdola se ozval hysterický řev a pak několik dutých ran. Ale to už byla Anna na cestě zpátky, aby nadřízeným oznámila, že došlo k úspěšnému splnění rozkazu.