„Martine, pojď sem!“ křikl otec na chodbě v bytě. Ze dveří svého pokoje vyšel dvanáctiletý kluk a postavil se před otce. Už podle hlasu, a teď i z otcova výrazu v obličeji, mu bylo jasné, že chválit ho asi nebude.
„Tak jsem si otevřel tu vaši elektronickou žákovskou … a co nevidím. Důtka třídního učitele – v hodinách nedává pozor, ruší ostatní a na učitele je ještě navíc drzý!“
„Tati, já ti to vysvětlím,“ začal omluvně Martin.
„Žádný vysvětlování nepotřebuju. To spíš ty.“ odbyl ho otec. „Hele, padej do svého pokoje. Já ti tam podám vysvětlení, to budeš koukat. Ručně a stručně. Do pěti minut jsem tam.“
Martin se začal šourat zpátky tam, odkud před chvilkou přišel. Takže vejprask. Pravda, už nějakou dobu žádnej nedostal. Jednou to přijít muselo. Odkopnul z nohou pantofle a sundal si tepláky. Pak chvilku přemýšlel nad tím, že si bude muset svléknout i boxerky. Ach jo, vždyť už začínám bejt chlap, pomyslel si. Pinďa mi povyrostl, dost často mám erekce, v noci poluce a taky … ale to je dost osobní a intimní. Vzpírat se ale otci nemá smysl, to by bylo ještě horší. A tak si neochotně stáhnul spodní prádlo a hodil ho za tepláky. Stál tam v tričku a ponožkách s hlavou svěšenou a čekal na otce.
Netrvalo dlouho a ten se objevil ve dveřích. Kouknul na Martina, jestli je připravený. Při pohledu na jeho oblast mezi nohama si uvědomil, že ten kluk začíná dospívat. Asi se už taky stydí … ale nic, výprask jedině na holou! Otec došel k posteli, dal na ni jednu nohu a rukou mávnul na syna.
„Tak jedem,“ povídá, „ať můžu začít s tím vysvětlováním.“
Martin k němu došel a postavil se před jeho ohnutou nohu. Otec ho chytil a přehnul si ho přes stehno. Martinovy nohy zůstaly viset ve vzduchu. Otec Martina levou rukou přidržoval za záda a pravou mu vykasal tričko tak, aby měl úplně holý zadek. Pak se napřáhl a výprask začal. Nutno dodat, že otcova ruka byla opravdu pádná. Měl v ní sílu a dlaň jako lopatu. Začalo rytmické pleskání. Martin občas hlesnul bolestí. Zadek se začínal červenat. Pak ale údery přestaly a otec vrátil Martina na zem.
„Hele,“ začal otec, „mě připadá, že jsi na takovej druh výprasku už velkej.“
Martin se v duchu zaradoval, ale nedal na sobě nic znát, jenom už zase koukal do země a rukama se snažil hladit zadek.
„Dívej se laskavě na mě, když s tebou mluvím!“ vyštěkl na něj otec. Martin se tedy podíval do tváře svého otce. Ale netušil, co tam má vyčíst.
„Povídám, že už jsi velkej. Nebo nejsi?“ zeptal se otec.
„Hm, asi jo,“ připustil Martin v naději, že tím výprask skončí.
„Tak jsi v pubertě, nebo nejsi?“
„Asi jsem.“
„Jak asi? Tak hele, zeptám se jinak. Už masturbuješ?“
Martina tahle otázka překvapila. I když to je slabé slovo, spíše šokovala. O tomhle se s otcem nikdy nebavili. Martin zčervenal, na sucho polkl a opět svěsil hlavu.
„Takže ano. A nemusíš se stydět, to je normální. No jo, máma vlastně říkala, že někdy míváš ráno na prostěradle fleky. Tyhle změny mezi nohama, to je neklamná známka toho, že se z tebe stává chlap,“ uzavřel téma dospívání otec.
Martinovi trochu zaplesalo srdíčko. Tak už nebudu bit, pomyslel si, třeba dostanu jenom nějakého zaracha, nebo kázání. Jenže otec pokračoval: „Puberťák už musí něco vydržet. Takže i vejprask tomu přizpůsobíme.“ A sakra, pomyslel si Martin a na prsou už měl zase balvan. Otec si totiž začal rozepínat řemen na kalhotách. A sakra, pomyslel si už podruhé Martin, to snad ne.
Otec jako by mu četl myšlenky: „Ale ano. Klekni si k posteli a břichem se na ní polož, ruce dopředu, nebo si na ně polož hlavu.“ Otec udílel rozkazy, a přitom se mu podařilo vyndat z kalhot pásek. „Počkej, ještě ti tam přidám polštář.“
Co Martinovi zbývalo. Udělal všechno tak, jak si jeho otec přál. Výprask mohl pokračovat … a také pokračoval. To už nebylo plesknutí ruky, i když to také bolelo. To byl výstřel bolesti hned s první ranou. Martin vykřikl: „Au!“ a jeho ruka automaticky vystřelila k zadku.
„Dej tu ruku zpátky, nebo dostaneš přidáno!“ hrozil mu otec. Počkal až Martin ruku vrátí, znovu se napřáhl a přeložený řemen opět přistál na Martinově zadnici. Opět se ozvalo: „Au, to bolí!“
„To musí bolet, jinak by to nemělo ten správnej účinek,“ vysvětloval otec a přidal další ránu.
Martin znovu vykřikl bolestí své „au“ a zkusil otce prosit: „Prosím, už ne, já už budu hodnej, vážně.“ Ale nebylo to nic platné, další rány dopadaly na obliny zadku, kde se začaly rýsovat pěkné rudé šlehance.
„To se rozumí, že budeš hodnej. A aby sis to pamatoval dostatečně dlouho, tak ti jich ještě pár musím přidat.“ Jak řekl, tak učinil … mrskání pokračovalo. Martin se už vzdal proseb a jenom naříkal bolestí. Po chvilce už mu tekly slzy proudem. Otec, který jednou nohou klečel na posteli, ho tisknul levačkou položenou na zádech, aby Martina udržel ležet, a ještě chvilku pokračoval. Martin házel aspoň zadkem, pod půlkami se mu pohupoval pytlík s kulkami. Potom se otci zdálo, že na první výprask řemenem už toho bylo dost, tak přestal.
„Vstaň a oblíkni se,“ řekl Martinovi otec, „pro dnešek stačilo. A to si pamatuj, jestli zase něco uslyším, že se ve škole nechováš, jak máš, tak si to dnešní představení zopakujeme. Jasný?“
„Jasný,“ hlesl Martin, který už se mezitím narovnal a nevěděl, jestli si má utírat uslzené oči nebo si hladit zbitý zadek, a tak se jednou rukou šmudlal v obličeji a druhou se opatrně dotýkal pálících půlek hýždí. Otec si mezitím stačil zandat pásek na své kalhoty.
„Puberta začala, no jo, to bude těžký období, synku. Pro mě i pro tebe. To bude mít řemen dost často posvícení, než z tebe udělám chlapa,“ povídá ještě otec. „A až ti ještě povyroste a budeš ho mít chlupatýho, tak můžeme třeba zkusit rákosku.“ Díval se přitom na svého polonahého potrestaného syna a dodal: „Jo a zkus si ho … no, však víš …“ otec naznačil rukou rytmické pohyby, „… vyhonit před spaním … to kvůli mámě, aby chudák nemusela furt prát ty prostěradla.“ A odešel.