Jedu tramvají na přednášky. Poloprázdný vůz mám celý před sebou, stojí opřená u zadního okna. Vůz se blíží ke křižovatce a najednou strašná rána, tramvaj na místě stojí. S těmi co seděli to cukne, jen já vyletím od zadního okna až do poloviny vagónu. Řidiči vjeli do cesty popeláři a lehce se srazili. Sbírám se z pohlahy a páreček asi studentů mi pomáhá. Roztrhané silonky na kolenách a asi naražené ruce na kterých jsem přistála. Děkuji za pomoc, říkám , že mi nic není a vystupuji z tramvaje. Píšu sms kamošce co se stalo a ať mě ve škole omluví a pěšky se vracím domů. Ještě že to tak dopadlo. Doma nikdo není, spolubydlící je taky na přednáškách a já se chci jen převléct z roztrhaných silonek a zkusit stihnout druhý předmět. Kolena mám otlučené, ale nic vážného, černé silonky vše schovávají. Sukýnku i topík nechávám, ale při převlékání se čím dál víc ozývají bolestivá zápěstí na obou rukou. Zasmála jsem se představě, že bych si zlomila obě ruce a chystala se dál. Následující hodiny bych shrnula v bodech. Zamykám dveře, au to sakra bolí…, rozjíždím se na sdílené koloběžce, chvíli trpím a pak to vzdávám, ty ruce bolí jako kráva, stihnu holky v menze, nesu si tác s obědem a mám slzy v očích… to snad ne, já si snad fakt ty ruce zlomila. S Janou a Ivkou prohlížíme moje ručky. Na pravačce, která bolí víc narostla boule velikosti půlky meruňky a barvy červené ringle nad zápěstím. Levačka vypadá líp jen s vznikající podlitinou pod palcem v dlani. Iva má sestru pracující jako sestra na chirurgii tak jí volá jestli to může být vážné a jestli máme jít k doktorovi. Odpověď mě netěší, máme prý přijít hned a to k nim na polikliniku. Ale ať si pohneme, že za hodinu končí. Tři zastávky metra, nákup čokolády sestřičce za protekci a už s Ivou klepemena ordinaci. Čekárna je prázdná. Otevře nám Iva číslo 2. Netušila jsem, že jsou dvojčata. Sestřička se jmenuje Dana, nabídne tykání a rovnou na chodbě mi dá žádanku na rentgen, že tam volala a čekají mě. Bere si kartičku pojištěnce a že jméno a rodné doplní do žádanky než se vrátím. Za deset minut jsem zpět. Teď už jsem vpuštěna dovnitř. Za stolem sedí paní doktorka, krásná štíhlá asi čtyřicátnice a hustými černými vlasy v culíku až k bedrům. Iva a Dana jí koukají přes rameno a všechny se tváří potutelně. Tak co, je to dobrý? ptám se, ale cítím, že asi ne. Doktorka si mě mávnutím přivolá. No kukněte sama… vypadá to slečno, že jste měla docela smůlu,…no ale možná i štěstí v neštěstí. Prosím vás paní doktorko, řekněte mi prosím nějak jasněji co s těma rukama mám. Tak podívejte, začala a propiskou při tom ukazovala na mé snímky na monitor, jasně řečeno… na pravé ruce máte jednoznačně zlomeninu distálního konce radia, vřetenní kosti, ale dobrá zpráva je, že je to stabilní a bez posunu. Na levé ruce bych se vsadila, že máte zlomenou člunkovou kost, ale není to dobře vidět a na našem rentgenu vám neudělali specielní snímek v projekci, kde bych byla chatřejší. Tyhle zlomeniny člověk na snímku vidí s jistotou až za minimálně 5 dni. Aaach, co??? Tak já mám obě ruce zlomený?? Rozbulela jsem se. No, jednu určitě, ale i k té druhé se tak týden budeme chovat, dokud se to nevyvrátí nebo nepotvrdí. A co teď se mnou bude? No coby… zajdete si o patro níž na sádrovnu, tu máme společnou s ortopedama a druhou chirurgickou ambulancí, tam vam udělaji sádrové dlahy a můžete utíkat domů. No a za týden se uvidíme, ale to za mnou přijďte do nemocnice, Danka vám řekne kdy. A teď se omlouvám, tady je zpráva, lísteček na sádrovnu a kartička s telefonem, kdyby bylo něco špatně. Odešla. Zírala jsem na své ruce a odmítala realitu, že je budu mít obě v sádře. Iva mě objala kolem ramen. Tak pojď, to zvládnem, švica půjde s náma. Pojďte holky zavelela Dana. Zaklepaly jsme u sádrovny. Vykoukla mladičká droboučká sestřička a že ať počkáme, že dodělají paní. Asi po čtvrthodině se dveře otevřely a na berlích se vykolíbala mladá paní v teplácích s ustřiženou nohavicí a čerstvou sádrou od sádrou umazaných prstíků až někam vysoko k zadku. Kolem ní hopkala asi pětiletá holčička. Sakra, tak ta je na tom o chlup hůř jak já. To mě povzbudilo a vstoupila jsem. Kromě minisestřičky byl vevnitř ještě asi sanitář sádrovník asi kolem třiceti. Sádrovna bylá celá pokrytá bílými cákanci od sádry, byly úplně všude. Tak se posadte tady k tomu lehátku a ručky dejte na něj. Studoval zprávu a lísteček. Ták…naráz šlo všechno ráz na ráz. Natáhli přes mě igelitovou zástěru abych se neušpinila, na obě ruce natáhli bavlněnou punčošku, na levé i s minipuncoškou na palec, ruce mi omotali spoustou syntetické vaty. Potom na pravé sestřička odměřila délku dlahy, odstřihla ji nadvakrat přeloženou z velké krabice. Namočila a přiložila mi ji na pravé předloktí, uhladila, ohrnula okraje podkladu a dukladně omotala obyčejným bavlněným fáčkem. Zakončila jej čtvercem sádrového obinadla. Na levé ruce stejne tak jen s rozdílem že tam k velké dlaze přidala i menší přes palec.
Za pár minut jsem opět nevěřícně zírala na své ručičky teď už obě po lokty v bílých obvazech, levou i s palečkem. Moje čerstvá manikůra s rudými gelovými nehtíky na nich vypadala úplně nepatřičně. K dokonalému dojmu invalidy jsme dostala bílý šatek na krk do kterého jsem si na prsa složila obě zasádrované ručky. Tím jsem se stala prakticky bezruká. Vrátili jsme se do chirurgické ambulance, kde jsem nechala batoh a bundu a natrefili jsme tam paní doktorku už v civilu. Vypadala mnohem líp než v bílém eráru, co víc v skinny džínách, lodičkách a kožené bundičce vypadala skvěle. No vidíte, jak vam to sluší, Martino…myslela jsem že ji zabiju,..nebo sebe. Každopádně, Martino, v pondělí přijďte ke mně na kliniku, kolem čtvrté. Mám službu tak v té to bude klidnější, napište mi sms že už tam jste. Kouknem na tu levačku a třeba se pletu a jedné sádry se zbavíte. Té druhé určitě ne, ale tu vám v to pondělí uděláme hezkou novou na těch šest neděl. Tak se mějte! Ani nevím jak jsem se dostala domů. Iva mě cestou utěšovala, Jana už doma čekala s nalitým panákem na uklidnění…byl potřeba!! Pokračování příště.