Čas uťíkal a z Jindry a mne se stal dobrý milenecký pár. Sestěhovali jsme se do jednoho podnájmu a žili si šťastné zamilované dny. Svoje přátele jsem představila Jindrovým a on svoje mým, takže spoustu aktivit ve volnem čase jsme podnikali v poměrně velké skupině. Jindra se mi už dávno přiznal ke své drobné úchylce vzrušení ze sádry na děvčatech a ženách. Vlastně jsme se tak i seznámili. Proto si našel brigádu v nemocnici na sádrovně. Já proto trochu žárlila, jestli On v práci nemotá hlavu nějaké jiné slečně tak jako před časem mně. Dušoval se, že ne…. Já už měla ruku několik měsíců bez sádry a vše bylo v pořádku a zalité sluncem. To se změniło jednoho večera na sklonku zimy, když jsme byli s Jindrou na pravidelném volejbálku s kamarády jako každou středu. Hra byla v přátelském duchu až do chvíle, když jsem vyskočila u sítě, míč sice zasáhla, ale dopadla trošku nešťastně, že jsem se svalila na zadek. Hlavou mně stačilo prolétnout, že jsem nemehlo, ale v tom samém momentu na mně přistála Lenka, která vyskočila vedle mě a já jí padla pod nohy. Doskočila plnou vahou na můj pravý nárt. Pocítila jsem jako by se v něm něco vevnitř trhlo a pak prudkou bolest. Zařvala jsem, chytla se za nohu a brečela jak malá. Všichni byli hned kolem mně a Jindra se snažil prohlednout mou ubohou nožku. Řvala jsem ať mě nechají, že to bolí a kopala levou nohou kolem sebe at se nepřibližují. Po chvilce někdo donesl od správce pytel s ledem a plácli mi ho na nárt. Ledová tříšť zacala lehce mírnit bolest a i mou hysterii z ní. Po chvíli jsem si nechala sundat tenisku, ale ponožka sundat pro bolest nešla, Jindra ji opatrne rozstřihl nůžtičkami na nožíku. Když byla ponožka dole bylo vidět, že pod kotníkem je na nártu jakýsi schod a pak až nártní kosti s prsty. Celé to už otékalo a chytalo to karmínovou barvu. Jindra mou nožku zhodnotil, že to budou vymknuté zánartní kůstky a že musíme hned do nemocnice. Přesun tam, i když kamarádovým autem, byla čirá hrůza plná bolesti. Po jedné noze jsem doskákala podepíraná Jindrou k okénku chirurgické ambulance. Zaťukáme. Nic. Zazvoníme. Nic. Na druhé zvonění vyletěla sestra středního věku a řvala po nás co zvoníme a proč nepočkáme. Snažila jsem se jí vysvětlit že mám akutní úraz a ze přítel zde pracuje. Možná narážka na protekci ji asi rozzuřila ještě víc. Přikázala ať si sedneme do čekárny a počkáme až přijde lékař, ale že operuje a může to trvat. Trvalo. Za dvě a půl hodiny, když už z mého ledového chlazení byla jen voda, přišla mladičká paní doktorka, omlouvala se, že pan doktor je a bude na sále, že se mu to komplikuje, ale ona že všechno dožene. No, aspoň byla milá a ochotná. Přede mnou ale vzala kluka co přišel sice po mně, ale měl rozseklé čelo a tekla mu krev. Našťestí jí asi šlo šití od ruky, takže kluk byl za deset minut vyřízen a utíkal si ještě na rentgen a já mohla vhopkat dovnitř. Nárt už tak prudce nebolel, ale cítila jsem v něm strašné napětí a sebemenší pohyb přinásel strašnou bolest. Všechno jsem lékařce povyprávěla, detaily dodal Jindra a doktorka potvrdila podezření na vykloubené zánartní kůstky. ´´tak si slečno půjdete na rentgen a jestli je to tak jak si myslím, tak si vás tu necháme, protože to se musí zreponovat, víte jako vrátit kam patří, v anestezii na sále a to by bylo až zítra…’´ Myslela jsem že omdlím. Rentgen bylo kousek, tak jsem tam Jindrou podepřená opět hopkala i přes úskalí asi dvou schodů na cestě. Rentgen byl utrpením, protože sestra potřebovala mou nožku na podložce “právě takto, ne, slečno, položit a víc dolu!…” nehleděla na to jak mě každý pohyb bolí… Když jsem podpíraná skákala z rentgenu zpět dva schody se mi staly osudnými. Na první mi zdravá noha v sálové tenisce uklouzla a já na ten druhý reflexivně dopadla druhou vymknutou nohou. Křup…hrozná bolest, zase ležim a řvu bolestí. Čekárna byla prázdná, ale za zvukem vyběhla doktorka z ambulance. Proboha, co tam děláte? není vám nic? Je, ale jen brečím a ukazuji na nožku bez ponožky, Jindra vysvětluje, co se stalo. Doktorka mi bere nožku do ruky, překvapivě to už tak nebolí, ale přes slzy moc nevidím, jen slyším, že se směje. Kráva, co je tady do prdele k smíchu!?! Jindra se ke mně skláni a šeptá mné do ucha, Marti , operace nebude, ty sis to právě napravila, koukej. No jo, utírám slzy, dávám se tochu dohromady. Nozka je sice do ruda oteklá, ale zmizel ten schod na ní a má tvar jako před tím. Zkusím v kotníku pohnout, moc to nejde, ale bolest je poloviční než před chvilkou. Nevěděla jsem jestli mám dál brečet nebo se smát. Každopádně mě doktorka poslala zpět na rentgen, kde nechápali co se stalo a proč jsem zpět a jak mně to tak rychle narovnali. Tentokrát si mě už Jindra tlačil na kolečková židli. Výsledky obou rentgenů potvrdily, že kůstky byly vykloubené, ale že už nejsou a lékařka prosila o povolení , jestli může tuto příhodu dávat k lepšímu. Potom mně psala zprávu. Nakonec mně vysvětlila, že kůstky zpět jsou dobrá zpráva, ale že při takovémto úrazu se vždy poškodí i vazy které je drži při sobě a že bude nutná delší fixace v sádře a pak rehabilitace. Při zmínce sádry se Jindra očividně rozzářil a já trošku posmutněla a ptala se na jak dlouho. “ No, teď vám dám pro ten otok sádrovou dlažku na pět dní a v pondělí přijdete na kontrolu a podle stavu vám uděláme nechodící sádru, ale počítejte s tím, že to bude na 4-6 týdnů. Hory v háji, blesklo mně hlavou, ale to už jsem dostala zprávu recept ja injekce na ředěni krve a poučení proč to všechno. Jindra odmítl, aby volali jeho kolegu, že mně sádrovou dlahu udělá sám. “Tak dobře, kolego, klasicky L, U, ale i s prsty a vysoko pod koleno. Přijdu tam za vámi” připustila doktorka. Na sádrovně byl Jindra jako doma. Úzké legíny jsem si raději sundala, potom bych je už nepřetáhla, ale Jindra mi donesl erární široké plátěné sálové klhoty na šňůrku abych nebyla jen v kalhotkách. Nohu mi podložil, natáhl na ni bavlněnou punčošku a přes tu namotaval vrstvy podložní syntetické vaty. Potom na stole odměřil a nachystal široké sádrové longety. Namočil je, lehce vymáčkl přebytečnou vodu a první z nich mi přiložil od kolene bokem nohy pod ploskou a zpet na vnitřní straně ke kolenu. Druhá byla ze zadní straný lýtka přes patu a pod prsťíky. Mezitím přisla paní doktorka a chopila se obyčejného obvazu kterým sádrové longety přimotal k nožce. Upravila okraje vaty pod kolenem a u prstíků které zmizely v sádře. Moj nožka velikosti 38 teď vypadala jako by byla minimálně pětačtyřicítka. Po obvázání mně lékařka uchopila nožku v ještě tvárné sádře za patu a špičku a stočila mi ji do pravého úhlu a třošku dovnitř. Opět to způsobiło tu pronikavou bolest, která už mezitím skoro ustoupila a já opět zařvala a hrkly mně slziky do očí. “ no jo, já vím, teď to trosku zabolí, ale pak už to bude dobrý. To musí být totiž v téhle pozici, slečno. Jinat byste to těžko rozhýbávala. “ ujišťovala mně lékařka. Nohu tak držela několik minut během kterých jsem cítila jak sádra zacíná hřát a tuhnout. “ tak hotovo” zavelela lékařka, dostala jsem francouzské berle a hopkal ven z nemocnice. “ Bylas neuvěřitelně statečná, lásko moje” chválil mě Jindra. “ Budu se o tebe ten měsíc starat, že se ti nebude chtit té sádry zbavit” “…no tak to nevím. Na ten blbej volejbal jsi mě přitáhl ty a tam už nepáchnu, to si piš. Más mě teď na starost” Řidič Uberu trošku zíral na můj sportovně erární outfit a sáďru k tomu, ale za pár minut jsme byli doma, byla skoro půlnoc. Díky bohu za levný nájem v přízemí s těmi berlemi. Na dveřích visela igelitka z Tesca a v ní lahev vína, oříšky a kartička a na ní: moc mě to mrzí, nechtěla jsem, Lenka. Chudák, měla výčitky, že to ona mi dupla na nohu.