Kdyby jen tam! Celé přirození tepe a přímo si o něj říká. Ale vždyť je odporný, bledý, rosolovitý, hnusný. Ne, není! Když má tak úchvatný hlas, nemůže být takový. Směřuji kam on chce. A to jsem vždy byla holka pevně oběma nohama na zemi...

Je středa, v práci „dlouhý den“. Jdu k domovu. Sedím na našem sídlišti na lavičce a žasnu. Působím tu jako pěst na oko. Zasněný úsměv, duchem zcela mimo, okolo se hemží cikánská sídlištní mládež. Je zima, ochladilo se, pod mrakem, neútulno. Já na sobě letní šatičky dřepím na lavičce. Je to možné? Kam to spěju? Přesně vím, kam on směřuje. Neumím se bránit. Nebo se nechci bránit? Vždyť je to jen blbý, virtuální, imaginární chlap. Neexistuje. A co ten jeho hlas ve sluchátku? Tak existuje, nerada připouštím. A má okouzlující hlas. Musí jím lámat ženská srdce na potkání. Ale jinak je to určitě usedlý taťka od rodiny. Malý, tlustý, upocený, plešatý, nechlupatý, pořád leží na kanapi a lemtá pivo z láhve. Určitě má vlhké ruce. A hlas fistulku. Ne, fistulku ne! Ten hlas je nádherný. Sedět s ním ve vinárně, čučela bych na něj s lačným pohledem a pusou dokořán, i kdyby mluvil o rozdílech mezi spalovacím a zážehovým motorem. Obdivně bych zírala přesně jako ta mladinká telátka co z nich mám srandu. Jeho hlas mi způsobuje nádherné šimrání v podbřišku. Kdyby jen tam! Celé přirození tepe a přímo si o něj říká. Ale vždyť je odporný, bledý, rosolovitý, hnusný. Ne, není! Když má tak úchvatný hlas, nemůže být takový. Směřuji kam on chce. A to jsem vždy byla holka pevně oběma nohama na zemi. Ví co chce. A dostane to. Známost z chatu. Volá denně. Jednou nezavolá. Bude si se mnou hrát jako kočka s myší. Už teď mě utáhne na vařené nudli. Bude vědět, že bez jeho hlasu budu ztracená. Budu si říkat: Proč nevolá. Chci ho slyšet. Nesoustředím se na práci, budu z toho mít maléry, budu chodit jako tělo bez duše, má jiskra pohasne. Vysmívá se mi. Kde je moje hrdost? Nevím. Asi se chudinka rozpustila v jeho hlasu a krásných slovíčcích. Umí je používat. Miluji ho! Neumím mu to říct. Hezká oslovení a krásné věty mi jdou jen na papíře. Ten to unese. Chudák. V autoškole mě učili používat brzdu. Prudce na ni šlapu! Umím to! Dokáži to i zítra až uslyším jeho hlas? Zase podlehnu. Ví to. Tohle nedopadne dobře. Tohle nemůže dopadnout dobře. Kruciš, funguje ta brzda?! Ten hezký hlas co mi volá, se mnou pěkně cvičí. Přijdu domů. Jsem zmrzlá jak drozd. Seděla jsem na lavičce v parku a přemýšlela o jednom virtuálním chlapovi. Není to hříčka počítače. Je hmatatelný. Alespoň hlasově. Touha mi při představě jeho hlasu přímo metala kotrmelce v podbřišku. Byla až příliš bolestivá. Chtěla okamžitě ukojit. Rozhladovělá, nenasytná, neberoucí ohledy. Nemůžu se na manžílka vrhnout. Už tahle má hloupé poznámky o mé třicítce a jak se mnou cvičí. Odklidila jsem se a ušimrala. Kdyby jednou! To byly orgasmické výbuchy! Prstíček ne a ne opustit prokluzující klitoris. Tlumím výkřiky. Cože. Chuť krve? Prokousla jsem si ret. Ještě, že uvnitř tlamky. Nemůžu být odklizená věčně. Jsem strašně zpocená, voním vzrušením. Tahle vůně je mi příjemná, ale teď je jí trochu moc. Lezu pod sprchu. Proud vody je velmi příjemný. Vylézám zahalená do osušky. Přistupuji k manželovi, který očima hltá zprávy na Teletextu, k tomu poslouchá Zprávy a snad ještě čte noviny. Manžílku, já Tě strašně chci!