Černovlasý mladík se rozhlédl po místnosti, kam jej odvlekli zdejší válečníci. Už před několika dny si všiml, že do tohoto domu chodí místní osadníci s úctou a bázlivou pokorou na tváři. A sotva vstoupil, hned pochopil proč. Tento dům se svým zařízením nápadně podobal tomu, který znal ze své domoviny, ležící teď daleko za průlivem. Ten dům patřil jejich kněžím a kněžkám Boha nebes a Bohyně země. Mimoděk jej napadlo, zda jej nebudou chtít obětovat, podle roční doby a počtu dnů měl být brzy svátek Ohně….a tehdy se někdy v jeho vlasti Bohu i Bohyni obětovali váleční zajatci – jako byl teď on sám. Krom stráží a jeho vlastní osoby tu byla jen zralá žena, oblečená v azurové modři. Na jejím čele zahlédl tetování v podobě ležícího měsíčního srpku. Sotva jí pohlédl do očí, zamrazilo jej, jak se střetl s jejím pohledem, taková síla z něj sálala!

„Děkuji vám, teď nás prosím nechte o samotě, zavolám vás, bude-li třeba,“ přikázala žena s jakousi klidnou samozřejmostí. Strážci kývli a vyšli ven, mladík se za nimi ohlédl. Viděl, jak se zastavili venku u vchodu a začali se mezi sebou bavit. Uslyšel zašustění šatu a zachřestění šperků , jež tato žena měla na sobě a raději se rychle otočil k ní. Prve seděla na pohodlném, vyřezávaném křesle, vystlaném ovčí kůží. V její pravici zahlédl tenkou dýku a ani na okamžik nezapochyboval o její ostrosti. Znovu se mu vrátila myšlenka na smrt – jako oběť - a pranic se mu nelíbila. Zacloumal svými pouty na nohou i na rukou, ale nijak si tím nepomohl. Žena s dlouhými, rusými a zvlněnými vlasy došla až k němu a chvíli si jej zvědavě prohlížela, až mu skoro připomínala dravce, který se už už zakousne. Její pohled opětoval a vložil do ní veškerou svou nenávist a vztek – ze všeho nejvíc jej děsila právě bezmoc. Lekl se, když je jej dotkla na hrudi. Bylo to divné, ale ten dotyk byl jemný a příjemně hřál. Nevěděl najednou, co si o tom všem má myslet.

„Dělej si co chceš, já jsem připraven,“ sykl, když sebral odvahu. Tiše doufal, že ji vyprovokuje. Odstoupila, oči se jí přivřely a zeleně v nich zajiskřilo. „Ó, opravdu? Jsi si jist, že jsi připraven na osud, který jsem ti připravila?“ pousmála se pobaveně. „Vždyť o něm vůbec nic nevíš,“posmívala se mu.

„Ať je to cokoliv, nic dobrého to nebude….“

„Ale? Svoboda, život a čest ti nejsou dost dobré? Nu dobře, bude podle tvého, dám pro tebe připravit hranici…“ založila si ruce, a kochala se jeho překvapením. „Nebo si raději přeci jen poslechneš, co za osud pro tebe mám? Nebudu ti nic nutit…“ dodala teď vážněji.

Pomalu přikývl, a v jeho tváři se objevilo napjaté očekávání.

„Dobře tedy poslouchej, nebudu to opakovat. I my, stejně jako tví lidé, slavíme svátek Ohně, od této doby přesně za čtrnáct dní. Podobně jako u vás se panny o noci tohoto svátku stávají Bohyněmi a panicové Bohy. A jako u vás se jedni druhým zasvěcují do svatého tajemství života, smrti a znovuzrození. Rozumíš mi?“

„Rozumím paní, co říkáš, ale nechápu, kam míříš…“ zaváhal s odpovědí. Chápavě přikývla.

„Tví spolubojovníci si mohou vybojovat svůj život, svobodu i čest – porazí-li v soubojích naše válečníky. Pokud prohrají, budou obětováni na hranici. Tebe čeká jiný úkol. Pokud v něm obstojíš, budeš svobodný, vrátíme ti tvé věci a zbraně i tvého koně, pomůžeme ti vrátit se domů, budeš-li si to přát,“ odmlčela se kněžka.

„Jaký úkol? A proč je můj úkol jiný, než úkol ostatních?“

„Protože, na rozdíl od svých druhů, jsi dosud nezasvěcen, Gwennone,“ usmála se paní skoro lišácky. Mladý muž se neubránil zčervenání. „Vidím, že se nemýlím. Jen nechápu, proč je to pro tebe hanbou?“ položila mu chlácholivě ruku na rameno.

„Ty to nechápeš? Vždyť je to nad slunce jasné! Nejsem ještě muž, který smí válčit…“ vyprskl mladík.

„To je pravda, nejsi ještě úplně mužem. Ale muže nedělá jen zasvěcení,“ usmívala se kněžka. „ Tedy ti dávám na výběr – zasvěť naše dcery, nebo zemři v plamenech. V obou případech odejdeš se ctí.“

„Cože? Já mám…“

„Slyšels a rozuměls dobře. Můžeš zasvětit naše dívky, a pokud ve zkouškách obstojíš, budeš moci žít svobodně a ve cti mezi mými lidmi, nebo se vrátíš domů. Pokud selžeš, budeš jednou z obětí. Jaká je tedy tvá volba?“

Gwennon si mohl ukroutit hlavu. Nejraději by se posadil a vzal svou těžkou hlavu do dlaní, to ale k jeho zklamání nešlo. Nechtěl být bezmocnou obětí, ale selhat ve zkoušce mužnosti…..to byla strašná představa pro jeho hrdost. Ale po chvilce rozhodování se nadechl a pravil:

„Pak tedy….pokusím se o zasvěcení,“ slyšela kněžka, jak se mu stáhlo hrdlo. Pomalu kývla, odhalila mu hruď a tenkou, jako břitva ostrou čepelí mu na ni vyrýpla trojici jednoduchých znaků. Tu trošku krve, co se vyřinula s povrchových ranek, několikrát jemně setřela mokrým plátýnkem, dokud krvácení neustalo.

„Teď tě vyprostím z pout. Varuji tě, nedělej žádné hlouposti a nepokoušej se o útěk. Pokud se vzdálíš od tohoto místa na víc, jak tři míle, ucítíš tohle,“ sevřela kněžka před jeho obličejem ruce v pěst a Gwennona náhle zachvátila prudká řeč bránice, nemohl se nadechnout. Kněžka pěst povolila a náhle po křeči nezbyla ani památka. Zhluboka se nadechl a ukřivděně se na ženu zamračil.

„Věřil bys mi, kdybych ti to nepředvedla na tobě?“ uhodla, nač myslí.

„…Nu dobrá, asi ne,“ přiznal neochotně.

„Nu…a teď dost řečí. Půjdeš se mnou a připojíš se k našim nezasvěceným. Nesmí se o nás tvrdit ani zde, ani v zásvětí, že slibujeme marnou naději. Dobře ti radím, dívej se pozorně a uč se, jde ti o život,“ pobídla jej gestem, aby šel před ní. Strážci pouze kývli, když ji viděli v závěsu za Gwennonem, a pozorovali je oba, jak jdou k nedalekým jeskynním svatyním. Vešli do březového háje, kterým se klikatila průzračně čistá říčka.

Tam kněžka pravila Gwennonovi, aby se držel stezky. Šli už drahně dlouhou dobu potichu, stoupali do stále příkřejšího svahu.

„Jak víš, jak se jmenuji, paní?“

„Vím to stejně, jako to, že jsi dosud nebyl žádnou bohyní zasvěcen. Když víš jak a na co se dívat, můžeš zjistit o člověku i jeho největší tajemství,“ slyšel zezadu odpověď. Povzdychl si. Zase se nedozvěděl nic….

„Hodně věříš na kouzla a čáry, viď?“ slyšel za zády jízlivou otázku. „Bodejť by ne, vždyť ty čaruješ celo dobu, paní,“ otočil se k ní čelem.

„To se mýlíš. Nečarovala jsem ani jednou - krom tvého připoutání k místu,“ ohradila se kněžka. Při pohledu na jeho nevíru a podezřívavost se dala do smíchu. „Zjistit tvé jméno bylo jednoduché, ten nejstarší z vás zajatých tě před výslechem nazval jménem a napomenul tě, abys neříkal nic důležitého. Kdo si myslíš, že byla ta stará otrokyně, co vám dala napít a najíst?“

„To´s byla ty?“

„A kdo jiný?“ culila se skoro jako děvčátko.“ Zjistit, že jsi dosud nezasvěcený, také nebylo tak těžké. Viděla jsem, jak sleduješ naše dívky, i jak se chováš, když tví bratři ve zbrani mluvili o jejich přednostech a půvabech, i o své touze. Tu červeň by viděl i slepý, milý Gwennone,“pobídla jej, aby pokračoval v cestě. A Gwennon v duchu kvílel a rval si vlasy nad tím, jak snadno si v něm tato žena čte, jako v nějakém svitku.

Konečně přišli na místo. Cesta se tu rozdvojovala do dvou úzkých chodbiček mezi skalami.

„Tato vede k tvému mentorovi a k tvým druhům. Jedno si velice dobře zapamatuj. Nesmíš z žádného, ani oprávněného důvodu začít s kýmkoliv spor. Buď pokorný jako holubice, protože pokora je to, co budeš učit svou nezasvěcenou. Pokud nepoznáš celou její hloubku, nedokážeš zasvětit žádnou ženu. To je jediná má rada. Připrav se na to, že tvé zkoušky budou tvrdší, než zkoušky ostatních – jsi z národa našich nepřátel a pro tvé propuštění musí být opravdu pádné důvody,“ kladla mu kněžka na srdce velmi naléhavě.

„Proč mi to říkáš, paní?“

„Protože vidím nerada, když jsou kvůli ješitnosti vůdců mařeny nadějné životy a osudy, Gwennone. Až najdeš své druhy a vašeho společného učitele, vzkaž mu, že by s ním Avara ráda promluvila zítra po západu slunce. Teď už běž a hodně trpělivosti, Gwennone,“ rozloučila se s ním kněžka a pokračovala dál druhou uličkou. Na chvilku jej přepadlo silné pokušení utéct a nechat je všechny, ať si dělají, co chtějí. Připomněl si ale, že je připoután k místu, a že by neutekl daleko. Zhluboka se nadechl a vykročil do hloubi jeskyně.

I když nešel příliš dlouho rostoucím šerem, přesto mu připadalo jako věčnost, než našel vchod do jeskyně, ozářený svitem dvou loučí. Věšel dovnitř a nedaleko, v záhybu, než stačilo světlo loučí u vchodu zcela zeslábnout, spatřil odlesky, jež vrhala další. Nechal se vést světlem, až uslyšel hovor asi trojice hlasů. Po chvilce uviděl všechny, kdo hovořili, byli to dva mladíci, o malinko mladší, než byl on sám, seděli na kamenných výstupcích, podestlaných ovčím rounem, naproti nim, na vyvýšeném kamenném sedadle, seděl stříbrovousý a stříbrovlasý muž. Gwennona překvapilo, že muž nemá na tváři žádné vrásky, způsobené stářím. Přišel tiše, a protože vstoupil ze směru, který měli mladíci za zády, věděl o něm pouze učitel té dvojice. Už na první pohled se lišili ti dva jako den a noc. První byl na svůj věk patnácti let neobvykle svalnatý a urostlý, jeho hlas zněl jasně a hřmotně, mluvil a myslil rychle a přímočaře. Jeho vrstevník byl spíš štíhlý, jemných, skoro dívčích rysů a jeho hlas byl tichý a podmanivý, jeho oči neustále kamsi zasněně hleděly. Právě se spolu přeli o tom, které z děvčat se asi o letošním svátku Ohně bude s nimi zasvěcovat.

„To stačí, Fionne a Brane. Jste tak zaujatí sami sebou, že jste si ani nevšimli, že máme hosta,“ napomenul je dosud mlčenlivý „stařec“. Oba pokáraní se otočili jak na obrtlíku. Fionn jej okamžitě poznal.

„Ale Cathbade, tohle je přece jeden ze zajatců?!“ vykřikl hněvivě. Nenáviděl ten národ z východního břehu průlivu, jako malý zažil jejich nájezd.

„Pro Tebe je to host, Fionne. Vítej k nám, a posaď se tady vedle Brana, Gwennone. Vy dva teď poslouchejte, Gwennon je tu ze stejného důvodu, jako vy..“ přikázal stařec Fionnovi přísně a Gwennonovi už mírněji. Fionn, kdyby mohl pohledem zabíjet, už by byl Gwennon stokrát mrtvý, ale nakonec neochotně Cathbada poslechl.

„Než usednu, …asi bych měl vyřídit vzkaz. Avara si přeje s Tebou mluvit, zítra po západu slunce,“ promluvil Gwennon váhavě.

„Děkuji ti, Gwennone,“ přikývl Cathbad důstojně. „Hned začneme s první vaší zkouškou. Co je hlavním vaším úkolem, se dozvíte na místě. Ty, Brane, půjdeš první. A ty Fionne, necháš Gwennona na pokoji. Pamatuj, je to host v těchto svatých síních,“ Provrtal Cathbad vznětlivého mladého muže pronikavým pohledem, až se ten schoulil do sebe.

Fionn s Gwennonem tedy na dlouho osaměli. První hodinu se oba znuděně rozhlíželi – každý zády k druhému po jeskyni a chytali se třpytu každého kousíčku slídy. První promluvil Fionn, kterého přemohla zvědavost.

„Jak je možné, že se tu svobodně procházíš? Ba co víc, dokonce máš zasvěcovat jednu z našich dívek !?“ zahřměl na Gwennona hrozivě. Černovlasý jen s námahou ovládl vztek a klidně odpovídal:

„Jak jsi od Cathbada slyšel, mám se podrobit zasvěcení. S tím rozdílem, že pokud ve zkoušce selžu, čeká mne hranice….tebe jen posměch na nějakou dobu..“

„Co tím chceš říct, že mě, MĚ čeká posměch?!“ zacloumal s ním Fionn.

„Neřekl jsem, že tě čeká posměch. Řekl jsem, že když já selžu ve zkoušce, upálí mě jako oběť. Kdybys selhal ty, možná se ti bude někdo posmívat….ale bude to někdo, kdo se nebude bát pustit se s tebou do křížku,“ tak tak se ovládal. Fion jej přeci jen trochu vylekal, měl strašnou sílu už jen ve stisku.

„No proto,“ zabublal Fionn jako odcházející bouřka a pustil Gwennona. Ještě nějakou dobu čekali, občas si vyměňujíce výhružné pohledy, když se vrátil zrudlý Bran.

„Cathbad chce, abys teď šel ty, Fionne,“ oznámil chvějícím se hlasem plavovlasý mladík s pomněnkovýma očima.

Fionn jen pohodil nespokojeně rameny a odhodlaně se vydal do chodby, kterou jim Cathbad prve s Branem zmizeli.

„Jsi nějak….nesvůj, Brane. Co se dělo?“ neudržel Gwennon svou zvědavost na uzdě. Bran chvíli váhal, ale pak mu odpověděl, velice potichu. Skoro, jakoby se bál že jej Fionn uslyší. „Cathbad mi zakázal mluvit o tom, co se dělo..nejen před tebou, ale i před Fionnem….Povím ti jen, že to bylo něco, čeho bych se ani ve snu nenadál,“ vydechl Bran, jakoby dosud nemohl uvěřit tomu, co se tam stalo.

„A….víš, jak jsi dopadl?“

„Netuším. Netroufám si ani hádat…“

Fionn se vrátil dřív než Bran, skoro o polovinu času a tvářil se zachmuřeně. Nenávistným pohledem přejel oba vyčkávající a prskl něco v tom smyslu, ať si Gwennon pohne.

Gwennon sebou tedy hnul a brzy našel Cathbada, který jej přivítal s vážnou tváří. Zavedl jej do útulné malé jeskyňky, osvětlené třemi olejovými lampičkami. „Zde je učitelka, jež má za úkol naučit tě znát jak tvé vlastní, tak ženské tělo. Nesetkáváte se pouze dnes, ale krok za krokem budeš během všech dnů, jež do svátku zbývají, jejím žákem. Budeš ji na slovo poslouchat. Je to jasné?“ podíval se na něj Cathbad přísně. Gwennon pouze kývl a kněz jej v této malé jeskyňce, vybavené pouze nezvykle prostorným lůžkem, a lampičkami a několika nádobkami zanechal.

Chvilku tu byl sám, a tak si nevěděl moc rady, co by měl dělat, jeho učitelka tu ještě nebyla. Váhavě vyzkoušel lůžko, a zjistil, že je opravdu velmi pečlivě vystláno několika vrstvami medvědích kožešin. Prozkoumal i lampičky a jejich jemné, jednoduché a přitom zároveň precizně vyhotovené zdobení. Už už se chystal vypátrat, cože se skrývá v oněch nádobách, když na rameni ucítil lehký dotyk. Jeho učitelka přišla.

Byla to už dospělá žena, s pěkně tvarovanou postavou, ukrytou pod prostou bílou řízou. Vlastně ji tvořil dlouhý pruh podčesaného lnu, v jehož středu byl vystřižen otvor pro hlavu. U těla jej držel pouze široký pás látky, omotaný kolem boků. Pruh byl dosti úzký, a tak částečně odhaloval ženina stehna i boky. Vlasy jí splývaly v několika copech volně na záda, i ramena a hruď. Na krku viděl podobné znaky, jako mu na hruď vyrýpla kněžka svou dýkou.

„Jsi také zajatcem, …paní?“

„Ano i ne,“ pousmála se trochu smutně. „Jsem otrokyně.“

Gwennonovi ta prostá odpověď vyrazila dech. Napadlo jej, jak málo chybí k tomu, aby i on byl otrokem. Co když ji o svátku obětují? V jeho vlasti se to někdy stávalo…

„Promiň,“ omlouval se, vlastně ani nevěděl za co.

„Nemysli na to,“ přišla těsně k němu a velikýma, mírnýma hnědýma očima se dívala do těch jeho šedých. Nevěděl, co dělat, dostal se totiž tak trochu do úzkých. Za sebou měl lože, před sebou ji, a místa k ústupu měl pramálo. Trochu tajemně se usmála.

„Posaď se, Gwennone….jmenuješ se tak, viď?“

„Ano. Jaké je tvé jméno?“

„Říkají mi tu Caelynn,“ usmála se opět, když usedla vedle něj.

„Co budeme dělat?“

„Ty budeš ležet, nahý tak, jako když jsi vyšel z matčina lůna. Já tě naučím umění odevzdat se a přijímat,“ položila mu jemně pravou dlaň doprostřed hrudi a jemně zatlačila.

„Mám se úplně svléct?“

„Ano, oděv zhoršuje cit pro dotyk, proto ta nahota,“ vysvětlila mu klidně. Chvilku váhal, pak ale poslechl. Jak byl ještě trochu ztuhlý z pout i dlouhého čekání, nešlo mu příliš dobře dostat se z tvrzené, cvočky pobité, kožené vesty a lněné tuniky, jež by potřebovala vyprat. Měl na ní zaschlou krev svoji i cizí, páchla kouřem a potem. Tehdy mu pomohla, a když mu teplými dlaněmi vklouzla pod košili, připadalo mu, že se její ruce musí každou chvíli propálit jeho kůží až na obnažené svaly, ale zároveň to bylo příjemné. Pomohla mu i z kalhot …a když se při jejich stahování otřela tváří i hnědými, rovnými vlasy o jeho levé stehno, přeběhl mu příjemný mrazík po zádech a cítil, jak se mu do pohlaví hrne krev, podobně jako do tváří. Nechal se jemně přitlačit na lože. Pak jej požádala, aby takto klidný a nečinný zůstal po celou dobu, místo toho po něm chtěla, aby jí hloubkou nádechu a výdechu dal najevo, kdy se mu její dotyk bude obzvlášť líbit. Nutno říci, že tak vydatně a s rozkoší nedýchal dosud nikdy v životě.

Netušil, že je jeho tělo tak vnímavé, během bitev si často ani nevšiml i dosti nepříjemných šrámů, teď ale dokonce vnímal , jak se její dech opírá do chloupků na jeho pažích, a žasl. Když si vzpomněl na okamžik, kdy jen letmo svou rukou zabloudila do jeho klína, příjemně jej zabrnělo celé tělo. Když odešla, aniž by jej krom onoho jednoho doteku polaskala v klíně, byl zprvu trochu zklamaný. Pomalu a zamyšleně se oblékal. Teď už chápal Branovo vytržení, ale divil se, proč byl Fionn tak rozzlobený. Co mu mohlo vadit? To že musel na slovo poslechnout….otrokyni? A je to vůbec otrokyně? Co když je to také kněžka, jako ta rusovlasá, jež mu dala volbu? Napadlo jej, že se mu vůbec nechce do těch špinavých věcí. Oblékl si tedy pouze kalhoty a do půl těla nahý se vrátil k ostatním, kde už čekal i Cathbad.

Pouze na něj kývl a všichni tři šli povečeřet. Cathbad mu vyhověl, a dovedl jej k potoku a tůni, z níž vytékal. Tůň sloužila jako koupaliště i zdroj pitné vody. Trvalo to necelou hodinu a Gwennon měl vše vyprané, a choulil se zimomřivě do pláště, který mu Cathbad půjčil. V noci venku mrzlo a jeho šaty mu schnuly pomalu. Ostatní už šli dávno spát, zatímco Gwennon stále čekal, až mu šaty uschnou. V nastalém tichu k němu dolehly tiché zvuky. Když se ujistil, že to nejsou ani zvuky nočního života venku, ani zvuky, jaké oheň jakýmsi záhadným způsobem vydává, přiložil pár polen a šel najít jejich příčinu. Zavedlo jej to jedné z mnoha temných chodeb odbočujících z té hlavní. Chvíli váhal, pak mu ale zvědavost…a trochu i strach z duchů nedaly a on prostě vkročil do drobné chodbičky. Dlouho kráčel úplně poslepu, opatrně tápaje po stěně po levici i po stropě, který někdy prudce klesal a on byl nucen se několikrát sehnout. To už ale poznal, že ty zvuky nejsou ničím jiným, než bavícími se ženskými hlasy.

Zaváhal, zda by měl jít dál, ale tichý dívčí veselý smích jej přesvědčil, že má pokračovat. Ještě opatrněji, pokud to vůbec bylo ještě možné, se plížil za hlasy. Náhle se před ním rozsvětlilo a on spatřil konec chodbičky. Ocitl se vysoko nad velkou slují, jež vyplňovalo tiché, černé jezírko. V něm se koupaly tři dívky, spolu se svou učitelkou, navzájem si drhly záda a u toho vesele klevetily o všem možném. Učitelce říkaly Avara a nebyl to nikdo jiný, než jeho rusovlasá průvodkyně. I když jí už hádal něco kolem čtyřiceti let, neubránil se obdivu nad jejím pružným, mladistvým půvabem. Ňadra měla dosud pevná a na rozdíl od dívek plně vyvinutá. Slyšel mnoho z jejich společného rozhovoru.

„Avaro, opravdu má mezi nimi být jeden ze zajatců?“ ptala se plaše světlovlasá, útlá dívenka, víc jak čtrnáct jí nemohlo být, v klíně jí rašilo dosud jen chmýříčko. Gwennon si pomyslel, že je sice docela pěkná, ale bál by se, že se při jeho dotyku rozplyne, jako ranní mlha.

„Ano, Mayo. Pokud se mu podaří jednu z vás úspěšně zasvětit, bude volný,“ přikývla Avara.

„Ale já nechci, aby mě zasvěcoval…nepřítel! Vždyť je to zrada!“ ozvala se s odporem druhá z dívek, vysoká, trochu plošší, připomínající spíš chlapce. Její klín už kryla houština tmavých chloupků. Její hnědé, rovné vlasy se rozlétly, jak zuřivě vrtěla hlavou.

„Zpochybňuješ vůli Matky, Daro? Nebude to zrada. Bude to jeho i tvá zkouška.“

„Kdyby na mě vyšel, můžu jej odmítnout?“

„Ano, to je tvé právo. Ale ohrozíš tím jeho život.“

„Ať si klidně pojde…já s ním nepůjdu..“

Gwennon jen zavrtěl hlavou. Také by ji nechtěl. Je hrozně tvrdohlavá….a namyšlená, myslí si, že jen ona má pravdu. Klidně by jej poslala na smrt! A ten hlas….hrubý jak struhadlo a hartusivý až běda.

„Proč ho tak nenávidíš? Vždyť ho neznáš, nic ti neudělal, Daro,“ ozvala se zamyšleně třetí. Teprve teď si jí pořádně všiml. Dlouhé rovné vlasy jí splývaly po vlhké kůži, s maličkými hrbolky, způsobenými nočním i jeskynním chladem. Její ňadra ještě úplně nedorostla, podobně jako chloupky v klíně, ale z téhle bude opravdu krasavice. Nebyla ani tak křehká jako Maya, ani neohrabaná a tvrdá jako Dara.

„No a co, Erio?! Nestačí že patří k těm, kdo sem vkročili, aby plenili a zabíjeli?“

„Vidělas jej zabíjet, že to tvrdíš?“ nedala se Eria zastrašit. „Soudíš jej a přitom nevíš s jistotou, ani jak se jmenuje, natož pak, proč se dostal do zajetí,“ povstala klidně, ale rozhodně proti Daře, tyčící se o hlavu výš nad ní.

„Přestaňte!“ okřikla je Avara přísně. Všechny se po ní polekaně ohlédly. „Povím vám to, ale teď už dost hádek! Jdeme z vody!“ zavelela Avara. Dívky ji hned poslechly. Gwennon je se zatajeným dechem pozoroval, jak se suší a halí do šatů. Eria najednou mimoděk vzhlédla k jeho skrýši. Okamžitě se stáhl do tmy a doufal, že jej Eria, oslněná lampičkou, neviděla. Nedělo se nic, co by tomu nasvědčovalo. Táhlo jej to, aby se ještě jednou podíval, ale pak si říkal, že by stejně viděl jen tmu a raději se vrátil ke svým. Oheň ještě hořel a všichni klidně oddechovali ve spánku. Šaty mu už konečně uschly – tedy až na jeho vlastní plášť, oblékl se tedy, stulil se do klubíčka na volném lůžku, vystlaném hebkými sešitými liščími kožešinami a přikryl se Cathbadovým pláštěm. V mžiku usnul jako nemluvně.

Cathbad otevřel velmi čile oči a tiše se posadil s úsměvem, plným veselí na rtech. Chvíli hleděl na Gwennona a pak s tichým zasmáním zavrtěl hlavou. Laskavým pohledem otce spočinul na Branovi a zachmuřil se, když jeho oči zabloudily na chrápajícího Fionna. Chvíli přemýšlel, pak vstal a vydal se do noční tmy pod hvězdy a koruny stromů.

Smích a pořádný šplouchanec ledové vody jej okamžitě probudily. Nad ním stál škodolibě spokojený Fionn, Bran omluvně krčil ramena kousek za ním a Cathbad hrozil ukazováčkem.

„Příště tolik neponocuj, Gwennone. Protože jsi spal tak dlouho, je mi líto, ale snídani nedostaneš. Rychle se dej dohromady, za chvilku vyrážíme.“

A opravdu. Cathbad všechny tři vyvedl na kopec, který měl tři vrcholky. Fionna zanechali o samotě na prvním z nich, svlečeného a provádějícího soustavu cviků, které mu Cathbad, svlečený do půl těla, hravě předvedl. U toho se ovšem měl naučit nazpaměť jeden obrazec. Na druhém vrcholku zanechali Brana, s jinou sestavou a složitějším obrazcem, rovněž nahého. Když dorazili na třetí vrcholek našli na něm čekající Avaru. I Gwennon se musel svléct, jakkoliv se mu před ní nechtělo, jak měl černé svědomí. Co když jej přeci jen včera Eria viděla?

„Nu, teď půjdeš se mnou, Gwennone. Chci, aby mé dívky viděly tělo chlapce, kterému už chybí jen maličko, aby se stal mužem. Chci, aby si na ně mohly sáhnout. Po celou tu dobu nesmíš promluvit, ani se bránit. Pokud mne neposlechneš, čeká tě to samé, jako když jsi dostal volbu. Je vše jasné?“

Gwennon jen přikývl, napadlo jej, že možná má mlčet už odteď. Avara spokojeně kývla a vedla jej bosého po mechem vystlané pěšince do zákoutí mezi skalami. Cathbad čekal na pahorku, až se Gwennon vrátí.

V půvabné kotlince mezi skalami už čekaly všechny tři dívky. Jakmile spatřily mladíka, přicházejícího s jejich učitelkou, shlukly se k sobě jako malé vyplašené stádečko. Do poslední chvilky, co to šlo, aby nebudil dojem, že se dívek bojí, zůstával Gwennon v zákrytu.

„Pojď, Gwennone, Postav se sem, ať si dívky mohou prohlédnout jednoho ze zajatých,“ přimhouřila kněžka oči napětím. Křehká a bázlivá Maya se schovala za ostatní, Eria zůstala stát jako by ji opařil, celá zrůžovělá jako růžička. Zato Dara přistoupila k němu, chvíli si jej hněvivě prohlížela, podobně, jako včera Fionn. Jejímu pohledu se snažil čelit klidně a vyrovnaně. Než stačil kdokoliv něco udělat, sevřela Dara pravici v pěst a plnou silou jej udeřila do slabin.

Ohromná bolest jej okamžitě srazila na zem, vymámila z něj zasténání, jež mělo být původně výkřikem a zkřivila mu tvář do výrazu nesmírného utrpení. Jen kdesi na pozadí uslyšel plesknout políček a rozzlobený Eriin hlas. Ano, opravdu patřil té, jež jej nevědomky včera hájila, ne Avaře, jež měla zasáhnout…Eria teď plísnila šokovanou Daru, že ta před ní div nezalézala pod zem. Maya měla obličej schovaný v dlaních a chvěla se jak osika. Avara jen stála a napjatě pozorovala chování dívek. To mi ani jedna nepomůže? Zoufal si Gwennon, zkroucený v neustupující bolesti na zemi.

„Náno pitomá! To tě nenapadlo, že kvůli tvé pomstě zůstane jedna z nás nezasvěcená? Jsi spokojená? Právě teď jsi jej zabila, ty hrdinko!“ doplísnila Eria Daru, kterou už neuznala za hodnou pohledu. Místo toho si klekla k němu.

„Neboj se, já ti neublížím,“ vyložila si mylně jeho neochotu se uvolnit.

„Zrádkyně,“ uslyšeli zasyčet Daru nenávistí a bezmocným vztekem, protože Avara se konečně odhodlala k činu a dotykem spoutala soptící bojovnici.

„Daro, pokud chceš být ze zasvěcení vyloučena navždy, udělej ještě jednu pitomost, nebo tu nadávej,“ sykla výhrůžně kněžka. Dara se před ní přímo schoulila úděsem. „Když ti tak vadí tenhle mladík, uč se sama znát tělo muže. Uvidíme, jak tě ocení ten, kterého ti Matka vyvolí pro svátek Ohně. Vrať se do jeskyní!“ přikázala Avara nesmlouvavě. Poté se obrátila na Mayu a odcházející, uvolněné Daře už nevěnovala pozornost. „Ty pojď se mnou, ukáži ti bylinky, které je potřeba rychle natrhat. Gwennone, ty nezapomeň, co jsem ti říkala, než jsme sem přišli. Erio, zůstaň u něj a zkus mu ulevit od bolesti,“ rozkázala Avara už klidnějším, věcným tónem. Maya i Eria přikývly. Kněžka spolu s plavovlasou Mayou. Eria za nimi chvilku nevěřícně zírala, pak ji ale Gwennonův sykavý nádech přiměl k tomu, aby se pokusila, oč ji Avara požádala. Vstala, popošla kousek a smočila šátek ve studené potoční vodě. Vyždímala jej, promáchla jím párkrát ve vzduchu, pak znovu zaklekla.

„Zkus si lehnout na záda,“ položila mu jemně volnou dlaň na rameno. Nerad, ale poslechl ji, i když to bolelo. Přeopatrně mu položila studený mokrý šátek na bolestivě tepající pohlaví. Ulevilo se mu skoro okamžitě. Oddychl si. Leželo se mu ale špatně, brzy mu byla od země zima na celé tělo. Eria mu pomohla vstát, a když se zapotácel, zachytila jej v náruči. Znovu zrůžověla, když si uvědomila, že je v objetí s docela hezkým nahým mladíkem. Když získal rovnováhu, sundala si teplý vlněný plášť, položila jej na trávu, aby si mohl Gwennon opět lehnout a zabalila ho do něj, takže mu lezla pouze ramena a hlava a také nohy. Předtím mu ale znovu ochladila šátek, a vrátila mu jej, aby si jej mohl přiložit sám na nejbolestivější místo. Do silně zbledlé tváře se mu vracela zdravá barva.

„Už je to lepší?“ posadila se opatrně k němu, jako by si nebyla jistá, jestli ji třeba nekousne, nebo tak něco.

Váhavě kývl.

„A….můžu něco zkusit?“

Pokrčil rameny.

„Neumíš mluvit?..Vlastně…Myslím, že nesmíš mluvit, viď?“

Další přikývnutí.

„Aha….tak proto se neptáš…mohla bych se pokusit ti pomoci od bolesti. Avara tvrdí, že mám dar léčit dotekem. Ale nikdy jsem si to dosud neověřila na člověku. Dovolíš mi to zkusit?“ pohlédla na něj ostýchavě, ale také s napětím.

Gwennon se zamyslel, ale nakonec přikývl, v duchu se obávaje, že to nadělá víc škody, než užitku, nebo že to přinejlepším nebude účinkovat. O léčení dotykem slyšel jen v pohádkách, jaké vyprávěly dětem staré kněžky nebo bylinářky. Eria chvilku přemýšlela, pak opatrně odhrnula cípy pláště, jemně mu vzala vlhký studený šátek. Opatrně mu odtáhla nohy od sebe, aby si mezi ně mohla kleknout. Teď to byl Gwennon, komu se nahrnula krev do tváří. Její ruce hřály ještě příjemněji než ruce Caelynn, jež jej včera učila. Nevědomky se zhluboka nadechl a Eriu vylekal, že mu snad ublížila.

„Bolí to?“ ptala se totiž.

Horlivě zavrtěl hlavou, červený jak vařený rak.

„A-ha,“ domyslela se a její líčka dostala podobně barevný odstín. Několikrát se zhluboka, až do břicha, nadechla a vydechla. Pak mu pravicí opatrně vklouzla pod rozkrok a levici mu položila jemně na právě přecitlivělé pohlaví. Podivně zkušenýma očima pozorovala, kdy bolest ustupuje a s ní se uvolňuje celé tělo, a vždy pak lehounce přitlačila. Šlo to tak snad hodinu, než dívčina ruka plnou vahou spočinula v jeho klíně, aniž by mu to působilo utrpení. Byli do celé té procedury tak zabraní, že neslyšeli, jak se Maya sama vrátila.

„Nesu bylin….ky,….“ Zajíkla se, když viděla, co její přítelkyně dělá.

S oběma škubl zvuk jemného hlásku. Eria se znovu zhluboka nadechla a pak se obrátila na plavovlasou.

„To je dobře, Gwennon je bude potřebovat. Můžeš si sednout ke mně? Ráda bych si je prohlédla,“ vybídla plachou dívenku. Maya váhala, připomínala v tu chvíli polekanou srnku.

„No tak, neboj se. Mně nic neudělal, a to jsem s ním byla sama,“ povzbuzovala ji Eria vytrvale. Maya jí nakonec po chvíli váhání uvěřila a přisedla si k nim. Eria ještě chvíli soustředěním mhouřila oči, pak ale ruce opatrně stáhla. „Potřebuju, abys mě vystřídala Mayo. Jestli to léčení má být co platné, musí ještě nějakou dobu zůstat v teple,“ ukázala Eria pohledem na mladíkovo trochu ztopořené pohlaví. Jen Gwennon si všiml potměšilých jiskřiček, které jí v ten okamžik prozářily zelené oči. Maya na ni nevěřícně civěla.

„Cože mám udělat?“ pípla jako vyděšené ptáče.

Eria vstala, obešla Mayu a spiklenecky mrkla na Gwennona, který také žasl nad tím, co se děje, a že on sám tomu jaksi samozřejmě nechává volný průběh. Eria vzala Mayu jemně za ramena, dovedla ji mezi mladíkovy nohy, kde ji přiměla si kleknout. Pak ji vzala za ruce, tichým, mírným hlasem jí vysvětlovala potřebné a jak tím upoutala pozornost stydlivé Mayi, s klidnou samozřejmostí jí vložila ruce na správná místa.

„No vidíš, ani to nebolelo – tebe, ani jeho, jen se mu podívej do očí,“ smála se Eria. Maya na ni ukřivděně ohlédla, když si s hrůzou uvědomila, kde má ruce. I Gwennon se trošku v duchu zlobil, ale zároveň mu celá ta věc začala být k smíchu. Tak, a ta bázlivá mě má v hrsti. Doslova – pomyslel si a napůl zoufale, napůl vesele se zašklebil.

„Styď se, Erio, takhle mě podvést!“ zlobila se ne moc přesvědčivě Maya. Přistihla se totiž, že se jí ten jemný dotyk docela líbí, i když ji trochu lekalo, jak se v jejích jemných ručkách jeho pohlaví cuká.

Gwennon po chvíli usoudil, že toho bylo dost a začal si sedat. Obě mu pomohly, i když to už vlastně nepotřeboval. Eria mu vysvětlila, k čemu která bylinka slouží, očividně se v tom dobře vyznala, a předala mu je. Mayu trochu opustily její rozpaky a dotýkala se jej častěji, zvědavá, jak to působí na něj. Eria mu poskytla oporu a teplo, seděla totiž napůl bokem, napůl za ním. Cítil její vůni, do níž se míchala vůně meduňky.

„No ne, výborně,“ zaslechli nad sebou Avaru. Když se ohlédli, spatřili v její ustarané tváři vlídný a trošku šibalský úsměv. „Vidím, že už ti je docela dobře, Gwennone. Neporušils nijak můj příkaz mlčení i vzdaní se obrany?“

Zavrtěl hlavou, trochu unaveně, ale sebevědomě.

„Určitě?“

Gwennon se zarazil. Pak se plácl do čela a jeho sebevědomí zmizelo.

„Tohle jsem nemyslela, mladý muži,“ sešla Avara k rozpačité trojici se stále laskavým úsměvem. „Divila jsem se, žes nevykřikl, muselo to hrozně bolet,“ pohlédla níž s jasně patrným soucitem. „Chceš-li, promluv, ruším ten zákaz,“ vyzvala jej.

„ Proč jsi nezasáhla, paní Avaro?“

„Protože, když už došlo k něčemu tak politováníhodnému,“ povzdychla si kněžka zahanbeně, „bylo také třeba zjistit, zda budou Eria a Maya jednat s tebou stejně. Velmi mne mrzí, co ti Dara udělala, něco tak neslýchaného se mi za celou dobu, co učím dívky, dosud nestalo,“ omlouvala se rusovlasá kněžka s takovou pokorou, že by jí Gwennon odpustil, i kdyby jej vykleštila.

„Prosím, neměj to Daře za zlé. Je nešťastná, ….a proto tak vyvádí,“ překvapila všechny svou prosbou Maya.

„Nešťastná? Proč? Co jí může chybět?“ divil se Gwennon. Dara byla dobře živená, zdobily ji krásné šperky, očividně bylo o ni dobře postaráno.

„Protože ji sice chlapci mají v úctě, ale nejednají s ní jako s dívkou. Dara jako malá viděla, jak její matku zneuctili tví lidé, a tak se začala kluků i mužů stranit. Chtěla se jim vyrovnat, aby se jí nikdy nemohlo stát to, co matce. Všichni si na to zvykli a přestali v ní vidět dívku. A který chlapec by chtěl zasvěcovat chlapce? Který by se s ním chtěl milovat?“ vysvětlovala Maya, jež si už zvykla na Gwennonovu nahotu.

„Jak ses tohle dozvěděla?“ užasla Avara. Sama na to přišla teprve nedávno, a ještě to z Dary musela tahat málem násilím!

„Zjistila jsem to, když jsem vloni v létě byla na malinách na Zlatém kopci. Roste jich tam vždycky spousta a jsou veliké a sladké. Jak jsem sbírala, zaslechla jsem najednou Daru, jak s někým mluví. Schovala jsem se a viděla jsem ji. Povídala si s velikým krkavcem, který se choval jako ochočený, ale přitom létal volně. Svěřovala se mu se vším co ji trápilo. Dodnes jsem o tom mlčela, Dara by asi nechtěla, aby se to vědělo,“ omlouvala se Maya.

„S krkavcem, říkáš?“

Maya přikývla.

„Pak už tomu začínám rozumět. Holka nešťastná. Ta její hrdost by ji mohla dočista zničit,“povzdychla si Avara unaveně. „Nu, vraťte se obě co nejrychleji do síně ohně, odteď nesmíte nechat Daru samotnou, ano? Já odvedu Gwennona zpět a co nejrychleji se k vám vrátím. Pokuste se Daru něčím zabavit,…nebo, raději to udělej jen ty, Mayo. Ty Erio, zatím zajdi za Jezerní Paní a popros ji, aby nás dnes večer navštívila. Máme tu Dálnovidnou s těžkým břemenem. A my, Gwennone, půjdeme,“ kývla Avara ustaraně na mladíka.

Netrvalo dlouho a Avara s Gwennonem našli odpočívajícího Cathbada pod velikým dubem. Avara mu v rychlosti vysvětlila, co se stalo. Cathbad střídavě bledl a rudnul, ale nakonec pokýval svou stříbrošedou hlavou.

Cathbad s už oblečeným Gwennonem obešli zbylé vrcholky a vyzvedli Brana i Fionna a sešli na pozdní oběd. Po zbytek toho dne měl Gwennon volno, aby se mohl zotavit úplně.

Další dny se tomuto v lecčems podobaly. Po snídani čekalo každého z chlapců náročné cvičení na vrcholku o samotě. Odpoledne pak, po obědě, následovala lekce od Caelynn, většinou příjemná, někdy i děsivá, jak pokračovalo sebepoznávání. Učila jej, co znamená vlhko v ženině klíně, učila jej, jak dát najevo pocity naprosto přirozeně. Ukázala mu, jak hledat a nacházet citlivá místečka na ženském těle, a také, že je lze hladit a laskat nejen dlaněmi, ale i prsty, jazykem, či vlasy. Také se naučil ovládat svůj pyj, aby byl včas připraven. Jediné, co jej Caelynn neučila, bylo, jak vniknout do té drobné jeskyňky v panenské zahrádce.

A pak, od sedmého dne před svátkem, chodili se každý večer mladíci každý sám dívat na koupající se dívky, a samozřejmě se také doslechli o tom, co si každá z nich o nich myslí. Chlapcům brzy došlo, že stejně, jako oni pozorují a poslouchají dívky, jsou i oni pečlivě sledováni, když se baví pospolu, ale nikdy nepřišli na to, odkud jsou špehováni, stejně, jako na to nepřišly ani dívky.

Od onoho incidentu Gwennonovi připadala Eria nějak zadumaná, Dara se s každým dnem stále víc a víc měnila, a ztrácela své hrany i ostny. Maya zase byla den za dnem odvážnější, zůstávala ale stejně čistá a jemná. Eriu ale Gwennon pozoroval nejraději. Vzpomínka na její tišivé doteky i příjemné, důvěrné teplo a vůni zůstala živá v jeho paměti. Z občas zaslechnutých slov zjistil, že i ona je na tom podobně a velice litoval, že se s ní přinejlepším do svátku nesetká. V předvečer svátku si je každého zvlášť Cathbad předvolal a položil mu otázku, které z děvčat si přeje zasvětit nejvíc…a které jako druhé a poslední.

Ráno, ve svátek, chlapci dostali pouze ovesnou kaši, zakápnutou medem, pak je Caelynn zbavila chloupků kolem přirození. Nebyla to právě příjemná procedura, ale nakonec ji všichni tři statečně přetrpěli. Pak je Cathbad naposledy nabádal, jak má proběhnout celý obřad a kladl jim na srdce, aby nic neodbyli a neuspěchali. Pak , když se sešeřilo, přišel do jejich síně v jeskyních sám Myrrdin s dalšími dvěma společníky, kteří s sebou donesli vše potřebné. Chlapci byli oblečeni do dlouhých hnědých suknic s vysokými rozparky na bocích, z podčesaného lnu. Na holou hruď jim kněží pod Myrrdinovým dozorem nakreslili posvátné symboly plodnosti a sjednocení. Pak se rozestavěli tak, aby před Myrrdinem stál každý z nezasvěcených a za ním kněz, který bude dohlížet na jejich zkoušku. Myrrdin pak provedl zaříkání, prosil Boha i Bohyni aby mladíky vedli v jejich počínání, aby se země obnovila a vzkvétala. Potom kněží zavázali chlapcům oči a opatrně je dovedli na jeden ze tří vrcholků kopce. Tam Cathbad zanechal Gwennona o samotě a odešel na velmi chytře schovanou pozorovatelnu, kde se k němu po nedlouhé chvíli připojila napjatá Avara.

Gwennon osaměl, slyšel zprvu jen štěbetání ptactva a praskání ohně. Oči si nesměl uvolnit, to bylo vyhrazeno pouze jeho zasvěcovatelce. Po chvíli uslyšel tiché dvoje kročeje. Cítil, jak průvodkyně postavila asi slepou dívku těsně před něho, a nařídila jí, ať nahlas počítají oba do sedmadvaceti. Gwennonovi se zatetelilo srdce radostí, když v zajíkavém počítání poznal Eriu. Netušil, že mu toto přání bude splněno. Když si oba rozvázali pásky na očích, oba současně vydechli:

„Opravdu jsi to ty,…“ dívali se na sebe užasle. Eria byla oblečena podobně jako Caelynn, v dlouhé bílé říze, jež její půvaby spíš odhalovala, než skrývala. Na čele měla bílou barvou nakreslený měsíční srpek.

Gwennon se první odhodlal se jí dotknout, zatímco ona stála, a chvěla se, ale zimou to být nemohlo, leda by měla horečku. Opatrně ji pohladil po tváři. A zjistil, že ani horečná zimnice nemá dívčin třas na svědomí.

„Bojíš se?“ zeptal se jí šeptem.

„Trochu,“ přiznala se sklopenýma očima.

„Já taky,“ prozradil jí.

Udiveně se na něj podívala. A pak jí svitlo, jak si myslela.

„Vlastně se nedivím. Teď ti jde o život,“ hlesla nešťastně. Gwennon pochopil, že se dívka bojí, aby ho její nezdar nepřipravil o život. Zahřálo jej to na duši i po těle.

„Tím se netrap. Dělej jen to, co sama uznáš za vhodné,“ rozhodl se svěřit jí svůj život doopravdy a vzal ji za ruce. Chvilku na něj zírala, pak jej ale prudce objala, jako by se u něj chtěla před něčím schovat. Ani netušila, jaký balvan mu tím svalila ze srdce. Cítil její zrychlený tep a díky Caelynn věděl, co to znamená. Jakmile se vzpamatoval z překvapení, jemně ji stiskl v náruči a políbil ji s největší něžností, jakou v sobě dokázal najít, na čelo.

„Nechci, aby tě obětovali,“ špitla přiškrceně.

„A já nechci, abys byla vystrašená. Chtěl bych, abys věděla, že ať už to se mnou dopadne jakkoliv, jsem vděčný za to, že jsem tě mohl poznat,“ vzal její obličej opatrně do dlaní. Chvíli se díval do velkých, vyplašených zelených očí, odkud na něj zářil cit a obava o jeho život. Poprvé, po nekonečně dlouhých vteřinách se spolu setkali rty. Stejně jako on, ani Eria nepřišla nepoučená. První polibek je na dlouhou chvíli zbavil dechu, jak byli užaslí tím, co jeden druhému dali.

„To byla….nádhera,“ vydechla Eria. Gwennon omámeně přikývl. Možná je tohle jeho poslední noc v životě…a jemu se nikdy nechtělo tolik žít, jako právě teď. Chtěl zítra vidět vstát slunce, s touhle překrásnou, křehkou dívkou po boku. Neodolal své touze a políbil ji znovu, vkládaje do toho celou svou touhu po ní a po životě…

„Ty…mě miluješ?“ vydechla úžasem, když se opět oddělili.

„Ano. Od chvíle, kdy ses mně zastala před Darou,“ přiznal se. Nepoznala, že tím mínil ten večer u koupaliště v jeskyních. Znovu jej objala, teď ale mnohem pevněji. Snažil se ji uklidnit, hladil ji po vlasech, po zádech a po tváři, nikde jinde, aby ji k ničemu nenutil. Hvězdy nad jejich hlavami pokročily notně ve své pouti, když se Gwennon s Eriou konečně dostali k uhasínajícímu ohni a velké, bílé beránčí kožešině, rozprostřené na měkkém mechu hned vedle. Gwennon svou vyvolenou jemně usadil a posadil se vedle ní, nechtěl ani na okamžik postrádat její milující teplo. Chvíli váhavě hleděli do poskakujících plamenů, a pak naráz vztáhli ruku po číši, naplněné medovinou. Plaše se na sebe usmáli. Eria mu dala ostýchavě napít jako prvnímu, aby se stejným ruměncem po chvíli přijala z jeho dlaní medovinu a dopila číši až do dna. Objali se, Gwennon jí poprvé zabloudil rukou i na boky, stehna i hýždě a klín, ukryté pod volnou řízou. Slyšel, jak se Eriin dech zrychlil. Tu a tam mu vtiskla vděčný polibek na tvář nebo na krk, a budila v něm nádherný pocit, radost i touhu po její rozkoši. Po chvilce se i ona odvážila polaskat jej na půlkách a v klíně, který jí okamžitě zaťukal do dlaně. Rozesmálo ji to, a ta tíha hrozby obětování z ní opadla. Nesmála se ale dlouho, Gwennon totiž neodolal své touze a uchopil opatrně její oblé kopečky prsou do dlaní, horkých jako kameny ohniště. Smích ji přešel, spolu klesli na kožešinu.

Chvíli na sebe tázavě hleděli, co bude dál, pak jej ale Eria rozechvěle vzala za ruku, kterou se neopíral, jak ležel na boku hned vedle ní, a vedla ji k plátěnému opasku. Slabě přikývl a jemně jej odmotával, až jej uvolnil zcela a odložil stranou. Totéž udělala i ona. Poté ji zbavil řízy a brzy před sebou viděl její tělo v celé jeho kráse. Byla jako poupě, jež se už už rozvine. Ona jej také po chvíli zbavila jeho suknice, kterou si položili k nohám, podobně jako její svršky. Dlouho si jeden druhého prohlíželi a kochali se pohledem. Gwennon ji hladil po sametově hebkém pahorku, holém stejně, jako štěrbinka pod ním. Cítil, jak jej jemně uchopila do rukou a častokrát zalapal po dechu slastí. Umí nejen léčit, ocenil ji v duchu.

„Jsem ráda, že už tě to nebolí,“ ozvala se tiše.

„Ale Tebe to asi bolet bude, Erio,“ ozval se starostlivě.

„Já vím, Gwennone,“ přitiskla se k němu celým tělem. „Ale taky vím, že mě máš rád,“ zašeptala mu do ucha. „Nenech mne už čekat, prosím,“ požádala jej. Překvapeně se na ni podíval a pak opatrně prsty vplul do jejího údolíčka. Její studánka byla naplněná až po okraj, zjistil překvapeně. Jemně ji přikryl svým tělem a začal ji líbat od krku, přes ňadra až na bříško. Její povzdychy mu byly rajskou hudbou, a její tělo potvrzovalo, že si děvče na nic nehraje, i když by to bylo míněno dobře. Zatoužil do ní vstoupit a na nic nečekat, ale pak jej napadlo, že si přeje, aby Eria na tuto noc nikdy nezapomněla, až se jejich cesty rozdělí. Rty i jazykem ji dlouho hladil v klíně až jej prosila, aby se k ní vrátil.

Poslechl ji, s něžnou opatrností jí poodtáhl stehna od sebe a jemně na ni nalehl.

„Také tě miluju,“ zaslechla jej a usmála se na něj, celá zářící láskou. Povzdechla, když cítila jeho pohlaví, jak ji pomalu začíná roztahovat. Gwennon teď byl velmi opatrný a neustále se napomínal, aby nespěchal. Když cítil její bolest, vždy se na okamžik zastavil, dokud jej nepřitáhla blíž k sobě. Pojednou se dlouho nemohli hnout, přišel okamžik zlomu.

„Teď,“ pošeptala mu a nadechla se. Kývl a zatlačil. Zaúpěla bolestí, něco prasklo a on prudce vklouzl dovnitř, do horkého měkka.

„Ne, nehýbej se,“ prosila jej přerývaně.

„Odpusť mi, nedokážu to líp,“ prosil ji zkroušeně. S bolestí ve tváři kývla, a políbila jej.

„Já – já vím….nezlobím se…jen mi dej chvilku času…“ políbila jej znovu na tvář s úsměvem i slzami v očích. Chvilku tak leželi, spojení. Gwennonovi bylo zprvu velmi těsno, teď to ale pomalu povolovalo…a pak jej Eria nevědomky stiskla uvnitř, až zalapal slastí po dechu. Zkusil se v ní pohnout. A viděl, jak se Erie překvapením rozšířily oči.

„Ach, Gwennone,“ vzlykla, v očích lásku a dojetí. Jen se usmál a políbil ji na víčka a slízl slané stopy po slzách, tryskajících znovu a znovu, jak Eriu přemáhaly vlny nesmírné lásky a něhy. Znovu jemně přirazil, a donutil ji tak zalapat po dechu. Jejich strach odezněl kamsi do ztracena, teď vnímali pouze jeden druhého a vycházeli vstříc svým touhám. Jejich pohyby získávaly souhru i naléhavý důraz, až najednou Eria zajíkavě zasténala a pevně objala rukama i nohama Gwennona. Její vrchol strhl i jej…

Najednou na mladíkova záda dopadl měkký, teplý plášť.

„Právě jsi zemřel,“ slyšel Cathbada.

„..a znovu se narodil,“ zaslechli Avaru.

„To…to znamená…“

„..že jsi volný, Gwennone,“ políbila jej Eria. „..a že můžeš odejít domů,“ dodala smutně.

„Nikdo mne tam nečeká, Erio. Kdybych tu zůstal, co myslíš, budu se mít ke komu vracet?“

„Ano. Budeš mít mě,“ odpověděla napjatě.

„No…uvidíme o Dožínkách, zda mne k sobě pustíš,“ pravil rozšafně.

„Gwennone?“

„Hm?…...mmmm, počkej! Udusíš mě!“ vzlétla ke hvězdám mladíkova stížnost spolu s dívčiným šťastným smíchem.