Od chvíle, kdy Renča přišla na myšlenku, že bych i já mohla mít nohu v sádře, byla s tím až otravná. Vymýšlela různé scénáře jak sádru legálně získat. Přitom já opravdu nebyla přesvědčená, že ji opravdu chci. Rovnou jsem zamítala její šilené nápady končící tím, že si opravdu cíleně něco vymknu nebo zlomím. To opravdu ne. Užívaly jsme si spolu poslední dny našeho ulítlého soužití. Manžel se synem se vraceli už pozítří a já se na ně těšila. Renča dál otravovala s tim jak já si užívám s ní v sádře, ale co ona, ona že by chtěla taky a já že se ani nesnažím jí vyjít vstříc. Poslední její plán byl ať nasimuluji zánět achilovky nebo nějaké slachy v kotníku a že na to sádru určitě dostanu. Nevím co mě to napadlo, asi jsem už od ní chtěla mít pokoj…, tak říkám, dobře Reni, tak já se teď hned zvednu, v pátek odpoledne řeknu na chirurgii, že mě bolí asizanícená šlacha a oni mně dají nohu do sádry?! Tak si to představuješ? Jasně, sousedko, přesně tak, ale vsadím se s tebou o karton bublin, že to neuděláš… Udělám! Kecáš? Nekecám, normálně tam jdu a ty už objednávej bubliny. Sázka mě vyhecovala, ale bylo mi jasné, že i když tento šilený plán zrealizuju, vrátím se s nějakou mastičkou a elasťákem, ale i s lékarskou zprávou, takže sázku vyhraji. Renča mě začala instruovat jak tam mám pajdat, na co kde ukázat, kde to bolí a hned mně vymyslela příběh o opakovaném léčení na poliklinice a bolesti, která všechno přetrvala, takže hledám pomoc v nemocnici. Mávla jsem nad tím rukou, protože jsem opravdu upřimně nechtěla skončit o berlích. Sedla jsem do auta a vyrazila do nemocnice. Pátek půl třetí, na chrurgické ambulanci naší okresní nemocnice nikde nikdo. Ani pacienti ani personál. Zavvonila jsem na bzucák u okénka kartotéky a sedla si na lavici. Za chvilku vykoukla strší sestra, ale mile se mně zeptala co chci. Ani jsem nevstala z lavice a jen prohodila, že se mně zhoršil zánět achilovky a že to nechci nechat na víkend. Sestra se zasmála, že o víkendu slouží, takže za ni je to jedno a že ať počkám, že je špatná doba, protože služba si přebírá oddělaní, tak že mám počkat. Přikývla jsem že dobře a mlčky si hrála s mobilem. Nenápadně jsem udělala selfícko s dveřmi Sádrovna v pozadí a poslala ho Renče. Omyl poslala jsem ho manželovi…doprdele!!! To ne! Za pár minut sms, Co se ti stalo? …nic vážného, bolí mě achilovka … zvládneš to? Ráno vyrážíme domů, do oběda jsme u tebe!! … nespěchej, nic to není, dostanu mastičku a běžím domů. … Drž se, lásko!!! Tak to byl malér. Teď už není cesty zpět. V tom sestra opět vykoukla, cvakly dveře a že mám jít dál. Levá noha mně sezení lehce zmrtvěla, takže jsem docela věrohodně vkulhala do ordinace. Seděl tam mladý lékař, musel být těsně po promoci, ale vypadal tak na sedmnáct. Dobrý den, tak co vás trápí? Dobrý den, víte , já už mám delší dobu potíže se zánětem levé achilovky, mažu to, bandážuju, ale spíš se to horší. A teď je to ještě horší, tak jsem to nechtěla nechávat přes víkend. Až jsem se divila jak lžu. Ukažte… sundala jsem žabku a natáhla mu nohu do klína. Takhle ne, paní, pojďte na lehátko a lehněte si na břicho. Poslušně jsem se přemístila. Začal mi prohmatávat nárt, okolí kotníku a ptal se …Tady to bolí?? A já ne, tady taky ne… až když mi šáhl zezadu na patu, trošku jsem cukla. Zpozorněl a cilivě prohmatával achilovku až k lýtku občas jsem pro věrohodnost sykla nebo nohou cukla. I když mně nebylo vůbec nic, doktor skončil prohlídku, řekl ať si sednu, kouká ne mě a povídá. No, máte dost rozjeté, asi to moc nešetřite, že? No víte, já se v práci dost naběhám. Podívejte paní Coufalová, když vám to stáhneme obinadlem a dáme berle, budete to šetřit? Já hned přitala, jasně, hlavně když to pomůže. V tom se do toho vložila sestra, která doposud mlčela. Paní, já vám nechci radit, ale takhle zhuntovaná achilovka patří na tři neděle do sádry. Ten klid nic nenahradí!!! Doktor znejistěl, protože asi byl zvyklý dát na názor staré zkusené sestry. Paní Coufalová, sestřička má pravdu, vy byste nám v té práci zase běhala a celé by to bylo k ničemu. Docela ve mně hrklo. No, ale sádru né, to né… A proč ne, nožka bude v klidu, vy taky a do práce vám dáme neschopenku. No, ale já nechci být o berlích a v sádře, to zas tak nebolí,…škemrala jsem zoufale a už si nepřála vyhrát basu bublin. Sestra to utla… tak pojďte se mnou vedle na sádrovnu a pana doktora necháme ať to zatím sepíše. Se zaslzenýma očima jsem se vlekla za sestrou do vdlejší místnosti. Já kráva, nic mně není a budu mít nohu tři týdny v gipsu? Neeee… Tady si lehněte, … natáhla jsem se na nevábné od sádry dostříkané lehátko. Sestra mi pod kolenem nohu podložila jakousi plastovou vzpěrou a už na ni natahovala bavlněný podklad. Udělám vám to pevný, když jste taková aktivní. A to už obtáčela moji zdravou levou nožku syntetickou vatou. Spoustou vaty. Koukala jsem nevěřícně na svou zdravou nohu v té spoustě obvazů. Sestra si mezitím chstala sádrové obvazy. A už byla s jedním u mě a od lýtka dolů mně nožku omotávala vlažným sádrovým obvazem. Pak ještě jeden a potom odměřila širokou sadrovou longetu, ještě ji vzala z krabice jednou tolik, přhnula aby byla dvojitě, namočila ji a přiložila mi ji zezedu na nohu tak že mírně přesahovala prstíky. Další sádrové obimadlo na celou nohu. Potom ohrnula bavlněný podklad pod kolenem přes vatový okraj sádrových obvazů a to samé na druhém konci u prstíků, kde si dala větší práci a pečlivě srovnala okraj sádry přesně kolem mých prstíků, které tak spočívaly na sádrové podložce. Ještě jedno sádrové obinalo a potom namočenýma rukama dlouho svůj výtvor uhlazovala a leštila. Až byla spokojená, otevřela skříň a štrachala mezi zásobou berlí a našla jedny úplně nové, francouzské, ještě zabalené v igelitu a celé červené. Radostně mi je strčila do ruky. Ty k vam budou ladit. Ztěžka jsem na nich zavrávorala a nedla zpět na lehátko. V tom přišel mladičký pan doktor a dával mi zprávu a neschopenku. Tak mladá paní, sádra bude dva dny tvrdnout, tak pozor ať ji hned nezničíte a pozor, není chodící, takž o berličkách a za tři týdny se uvidíme na kontrole. Jo a taty máte recept na injekce na ředění krve, to se musí. Budete si je píchat do břicha. Nevěřícně jsem všechno skládala do kabelky a v duchu si nadávala, co jsem to za krávu, která si nechá dát zdravou nohu do sádry, bude v neschopnosti a ještě si bude píchat injekce. To jediné jsem věděla jak, protože Renča je taky měla. Zastávka v lékárně a už sedám do rodinného vozu. Naštěstí s automatem se s levou v sádře dá řídit úplně normálně. Nez nastartuji, snažím se trošku uklidnit. Fotím pohled na své nohy pod volantem a posílám je ted už obezřetně Renatě.
Přichází SMS … tak to koukám, bubliny jsou tvoje!!! V zápětí SMS od manžela … jak dopadlas? Dobry? Tručně mu odpovídám, že ´dobrý ´, protože ho nechci stresovat na cestu domů. Opatrně přijíždím před dům, soukám se z auta a brlím se do našeho prvního patra. Renča je neuvěřitelně vysmátá a vítá mě… Ach jo, co jsem to provedla.